Křižovatky našich životů

33. London calling vol. 1

Ráno se neslo ve znamení zmatku a shonu. Včerejší večer se oproti očekávání dost protáhl, nezůstalo u jedné lahve, vlastně ani u dvou, a ona italská restaurace taky nebyla jejich poslední zastávkou. Domů Josefína doklopýtala až dlouho po půlnoci a se solidní hladinkou. Pevně doufala, že se z toho vyspí a nepotáhne si do letadla opičku. Večeří si ale naštěstí vytvořila pro pití solidní základ a tak se tahle noční můra nekonala, i tak však to ráno nestálo za moc.

Budík několikrát zamáčkla a v okamžiku, kdy konečně doopravdy otevřela oči, bylo už dost pozdě na to, aby si dopřála svou obvyklou klidnou snídani a vychutnala si ranní kávu. Když u dveří zvonil Marek, který si přišel pro Sherlocka, zběsile pobíhala mezi kuchyní a koupelnou, jak se snažila naházet do kufru poslední věci, a zároveň se uvést do alespoň trochu koukatelného stavu. Ty kruhy pod očima, o kterých včera mluvila Blanka, za noc opravdu nezmizely, spíš naopak. Dlouhé ponocování za vydatné asistence alkoholu jim jen přidalo na výživnosti.

"Ahoj," houkla na Marka mezi dveřmi, "moc se omlouvám, ale trochu jsem zaspala. Hned mu sbalím věci, ať tě moc nezdržuju," vychrlila ze sebe ve spěchu, maje v úmyslu hned zase odfrčet do koupelny. Kdyby bývala tolik nechvátala, jistě by se nad svou ve spěchu pronesenou poznámkou musela smát. Zněla jako máma, která vypravuje svoje dítě na víkend k tatínkovi.

Dočasný psí opatrovatel se usmál a mávl rukou, jakože to vůbec není problém. Nikam přece nespěchá.

"A nechceš vlastně na to letiště hodit?" pronesl jen tak mimochodem, jako by komentoval počasí, ale ona by ho v tu chvíli nejradši objala, protože by jí tím vážně dost pomohl. Nejen, že cesta autem bude o dost pohodlnější, než vláčet se s kufrem autobusem, ale taky budou moci vyrazit o chvíli později, což by znamenalo, že se teď může v klidu nadechnout, na pár minut se posadit, a snad i to kafe si vypít.

"To by bylo skvělý," usmála se na něj vděčně místo skákání okolo krku, to si schovávala pro blonďákova fešného příbuzného.

O pár hodin později už seděla v letadle, jež právě vykroužilo nad Londýnem elegantní otočku a chystalo se na přistání. Jakmile dosedli na zem a nad hlavami cestujících zhasly ukazatele značící, že mají všichni zůstat připoutaní, pobalila si svých pět švestek do kabelky a vyrazila směrem k východu. Na tváři se jí usídlil lehce nervózní výraz. Nemohla se ho dočkat. Nebylo to sice nejdelší odloučení jaké zažili, za to by si ho však troufla označit za nejhorší.

Čekání na kufr bylo nekonečné, skoro by přísahala, že všichni spolucestující z letadla už svoji bagáž dávno mají, a ona pořád nic. Přece se však dočkala, popadla své zavazadlo a svižným krokem mířila do příletové haly, kde na ni měl čekat. Nikde ho neviděla a málem už se o ni pokoušela panika. Co když tu není, co když zapomněl nebo mu do toho něco vlezlo? Co tu bude sama dělat? Pak ho ale spatřila a srdce jí poskočilo.

Stál na druhém konci haly a s někým se bavil. Chvíli nechápala, co se tam děje, ale pak jí došlo, že se ocitl v hloučku fanoušků. Bůh ví, jak přišli na to, že tu bude. Usmíval se na ně, s každým si potřásl rukou a chvíli pohovořil. S některými se dokonce vyfotil. Každou chvíli, těkal pohledem někam jejím směrem, ale zatím si jí nevšiml.

A nezaregistroval ji ani v následujících okamžicích, neboť právě jakési vyvinuté blondýnce v ultrakrátké sukni podepisoval svou fotku. Josefíniným hrudníkem nečekaně projel osten žárlivosti a téměř ji ochromil a přinutil na místě zastavit. Zalapala po dechu. Uvědomovala si, jak neuvěřitelně absurdní to byl pocit, vždyť přece jen podepisoval kus papíru, proboha. A navíc spolu ani nechodí, nemají k sobě žádné závazky, prostě nic. On není její kluk a ona zas není jeho holka. Tak kde se to v ní sakra vzalo? Párkrát zamrkala a lehce se otřásla, jako by tím ze sebe chtěla ten pocit dostat pryč. Nasadila úsměv, který jen před pár vteřinami lehce povadl, a pokračovala dál.