Křižovatky našich životů

14. Dobrou noc, Geralte

V pondělí ráno vyrazila do školy o něco dříve, aby se stihla zastavit ve své oblíbené kavárně pro kelímek té nejlepší kávy ve městě. Bylo to sice dost z ruky, ale jí to bylo docela fuk, času měla dost; letadlo do Londýna odlétalo v devět, takže byla už v půl šesté vzhůru, aby spolu mohli posnídat, a první přednášku měla až od deseti hodin.

Ve škole si odložila kabát do šatny. Měla štěstí, že tu byla brzy, nikdo za ní nestál a tak se mohla otočit čelem vzad a s číslem v ruce rovnou odejít, ne jako obvykle. Abyste tomu rozuměli, u šatny totiž měli takový ten pomyslný labyrint, ve kterém se má, za normálních okolností, tvořit šnekovitá fronta, aby ve vstupních prostorech nestála řada na kabáty až ven. Jenže, to byste nesměli být na právech, tohle je jiný svět. Tady se fronta tvoří z druhé strany a s kabátem (nebo čísílkem) v ruce pak procházíte kličkami jak myška v bludišti. Jo, přesně tak si vždycky připadala jako Algernon z románu Daniela Keyese.

S kelímkem v ruce se usadila v dosud prázdném Collegiu maximu, největší přednáškové aule celé fakulty, a chystala se ke kávě, která teď už nebyla zrovna vroucí, otevřít knihu. V tom okamžiku se ale těžké dřevěné dveře nalevo od katedry, ty druhé, než kterými vešla ona sama, otevřely a v nich se objevila střapatá hlava Martiny Sedlákové; během let se porůznu potkávaly na seminářích, na které byli vždy rozděleni do menších skupin, a volitelných předmětech. Nebyly nijak zvlášť velké přítelkyně, ale tu a tam se daly do řeči, pořešily aktuální fakultní témata, přednášenou látku a podobně. Dívky se na sebe usmály a Martina hned zamířila k Josefíně.

"Ahoj, můžu si na chvíli přisednout?" zeptala se vesele.

"Jo, jasně," odvětila a odsunula knihu stranou. "Jak se máš Marti? Poslední dobou jsem tě moc neviděla."

"No jo, byla jsem nemocná. Vlastně proto za tebou jdu," zatvářila se omluvně, "víš, chybí mi nějaké zápisky. Všecko jsem sehnala, ale na soudním lékařství nikoho krom tebe neznám, tak jsem si říkala…" ani nemusela pokračovat, Josefíně to bylo jasné.

"Určitě, to není problém. Jen to nemám s sebou, když dneska soudko nemáme. Bude ti to stačit ve středu? Nebo ti to odpoledne nascanuju a pošlu mailem?" navrhovala hned možnosti.

"V tu středu mi to bude bohatě stačit, jen si to nafotím, ať s tím nemáš práci. A moc děkuju."

Josefína nad tím mávla rukou, jakože to je přeci v pohodě. "A co? Jak se těšíš na večer, na zápisy?" To bylo totiž takové další specifikum právnické fakulty, měli k dispozici fakultní modifikaci SISu, celouniverzitního studentského informačního systému, kde si mimojiné zapisovali předměty do rozvrhu a taky termíny zkoušek. A to byla vždy masakrální záležitost. Termínů bylo žalostně málo a byly o ně boje, navíc do každého ročníku chodilo v průměru pět set až šest set studentů, kteří v jeden okamžik zasedli k počítačům a snažili se urvat si pro sebe to nejlepší. Zkrátka se to nikdy neobešlo bez pádů systému, neustálého refreshování a všeobecného zoufalství. A přesně to je čeká dneska večer.

"O tom mi ani nemluv," zatvářila se zoufale. "Ještě pořádně nevím, kam půjdu. Posledně jsem si na zápis vzpomněla na poslední chvíli  na kolejní wifině a žádný pořádný předměty na mě nezbyly."

"To se mi taky jednou stalo. Ale aspoň máš to soudní lékařství, ne? To byl docela dobrej úlovek," snažila se kolegyni povzbudit.

"No jo, to mám. To jsem ti neříkala, jak jsem k němu přišla?" zeptala se pobaveně a když se jí dostalo záporné odpovědi, dala se do vyprávění. "Fakt na mě nic nezbylo, tak jsem si postěžovala na facebooku v té naší ročníkové skupině a nabídl se jeden kluk, že by mi něco přenechal, prý za pozvání na kafe."