Křižovatky našich životů

10. Krumlov, hřbitov, párty

Jakmile otevřel vchodové dveře, do nosu jej praštila úžasná vůně. Nijak se proto nezdržoval, v předsíni se jen zul, tašku odložil do kouta a vydal se do kuchyně.

Josefína jej spatřila periferním pohledem a po tváři se jí rozlil upřímný úsměv.

"Ahoj cizinče."

"Ahoj," opětoval pozdrav a letmo jí líbnul na tvář, načež si všiml na baru načaté láhve vína a dvou skleniček; v jedné bylo nalito, druhá zela prázdnotou.

"Chudák ten frajer, cos ho poslala domů," zakřenil se.

"Co?" Nejprve nevěděla, o čem mluví, ale pak zpozorovala na čem spočinul jeho zrak. "Jo tak, ta druhá je pro tebe, nalij si."

To ho trochu překvapilo, ale neodporoval a za chvíli už jí se sklenkou vína načuhoval přes rameno. Ne že by mu to dalo nějak moc práce, byl přeci jen o dost vyšší, než ona.

"Co vaříš?" zeptal se zvědavě a nosem nasál povědomou vůni.

"Lasagne," pootočila k němu hlavu a trochu nervózně se usmála, "ani nevím, jestli je máš rád, ale nic jiného mě tak rychle nenapadlo."

"Původně jsem myslel, že tě vytáhnu ven na večeři, ale tohle je mnohem lepší. A lasagne mimochodem miluju," mrkl na ni a lokl si vína. Už se chtěl posadit k baru, když si ještě na něco vzpomněl, odložil proto sklenku a vrátil se do předsíně pro svou příruční tašku, z které vytáhl podivně hranatou láhev. "Málem bych zapomněl, tohle jsem přivezl," oznámil a hrdě ukazoval Josefíně onu flašku. "Piješ whisku?"

Ona ale jen omluvně zavrtěla hlavou. "Ani moc ne."

"Nevadí," mávl nad její odpovědí rukou a šibalsky se usmál, "neboj, to tě rychle doučím."

"Když myslíš," pokrčila rameny a do předehřáté trouby šoupla zapékací misku plnou lasagní, vrchovatě posypaných sýrem.

George postavil suvenýr na kuchyňskou linku, načež se oba usadili u baru a připili si vínem na jeho návrat.

"Mimochodem," prohodil George a odložil svou sklenku. "Volala mi Kate."

"Vážně?" vyhrkla Josefína, zatímco se snažila neutopit ve víně. "Jakto? Kdy? Co chtěla?"

"Bože, ty jsi ale zvědavá ženská," zakroutil pobaveně hlavou a sedět na normální židli, nejspíš by se opřel o opěradlo, založil ruce na prsou a dál se bavil jejím dotčeným výrazem, čímž by ji pravděpodobně trochu naštval. Naštěstí ale seděl na vysoké barové židli, která vzadu opěradlo neměla, a tak mu stačilo jen natáhnout ruku přes stůl a přátelsky ji šťouchnout do ramene. "No tak, víš, že jsem to tak nemyslel."

Pookřála a rádoby načuřený výraz vystřídal zájem. "Tak povídej, co chtěla?"

"Sejít se a vše mi vysvětlit."

"A tys souhlasil?" zeptala se, točíc obsahem své sklenky.

"Nakonec jo," odpověděl stroze.

Brunetka protočila oči. "No, a dál co?"

O tomhle se mu nemluvilo zrovna snadno, kdo by taky rád vyprávěl historku o tom, kterak ho jeho polovička podváděla, že. Proto si mohutně lokl, jako kdyby mu snad ten jeden, byť sebevětší, lok mohl okamžitě přivodit tolik žádoucí mírnou přiopilost, a jal se vyprávět, co na něj tehdy Kate při obědě vybalila a zakončil to slovy: "a pak mi řekla, že mě chce zpátky."

"Kecáš," vyprskla Josefína, a málem přitom pokropila bar sprškou Dornfeldera, "cos jí na to řekl?"

"Odmítl jsem ji." Nerad mluvil o svých pocitech a tenhle případ netvořil výjimku, proto se jí se svými tehdejšími myšlenkovými pochody ohledně Kate nesvěřil. Vlastně ani nebyly nijak důležité a taky se za ně docela styděl. Nechtěl přiznat, že po tom všem přece jen uvažoval nad tím, že jí vše odpustí a dál spolu budou žít šťastně až do smrti, nebo až do doby, kdy jí ukecá někdo další. Ne, tohle nemusí vědět, nikdo to nemusí vědět.