Křižovatky našich životů

29. Pooperační peripetie

Poprvé otevřela oči ještě na operačním sále. Matně si vybavovala, že se na ni někdo usmíval, oslovoval ji jménem a snad se i na něco ptal. Na nic z toho by ale nemohla přísahat, nebyla si jistá, jestli se to vůbec stalo, vše měla jako v mlze.

Podruhé ji probudilo otravné pípání kdesi za hlavou a nekontrolovatelný třes celého těla. Když se opatrně rozhlédla, zjistila, že se nachází ve velké místnosti s asi deseti dalšími pacienty, z nichž většina pravděpodobně spala. Na konci dlouhého pokoje seděla u stolu s počítačem mateřsky vyhlížející zdravotní sestra s blonďatým mikádem a zřetelným odrostem. Jakmile si všimla, že se Josefína vzbudila, vydala se za ní. 

"Je vám dobře, slečno Beková?" zeptala se starostlivě, zatímco kontrovala změť údajů, které zřejmě chrlil přístroj za Josefíninou hlavou, nejspíš odtamtud vycházelo i to pípání, těžko říct. 

Chtěla odpovědět, ale místo toho z ní vyšlo  podivné zakrákání, proto jen kývla.

Třetí probuzení bylo zdaleka nejpříjemnější, byla zpět na ortopedickém oddělení, kde ji ráno přijímali, i když ne ve svém pokoji, ale na  pooperačním, přímo naproti sesterně. Do oken svítilo slunce a ona se konečně necítila unavená, omámená a dokonce jí po narkóze ani nebylo špatně od žaludku.

V místnosti s ní byly ještě další dvě pacientky, ty ale prospaly celé odpoledne, prakticky až do večera. Jedna z nich, Josefína odhadovala, že jí mohlo být tak kolem šedesáti, celou dobu strašně chrápala. Dokonce i sestra, jež je chodila pravidelně kontrolovat, si na toto téma neodpustila poznámku. Josefínu to ale moc nezajímalo, její hlavní starostí bylo, kdy se dostane ke svému telefonu. Bylo jí jasné, že máma už nejspíš na oddělení volala a ptala se na její stav, takže o tu si starosti nedělala. Horší to bylo s Georgem.

Nakonec nepřišla na to, jak ho o plánované operaci informovat. Sama z ní měla strach, nikdy v životě v nemocnici nebyla, natož na operaci a netušila, co ji čeká. Představa narkózy ji dost děsila, protože to znamenalo, že nebude mít věci pod kontrolou a ona potřebovala mít vše pod kontrolou. Zkrátka z toho byla vyděšená jak Malfoy v zapovězeném lese. Nepřála si nic jiného, než aby ji objal a řekl, že to bude dobrý, jenže si moc dobře uvědomovala, že by o ni měl strach. V tu chvíli ji poprvé napadlo, že by mu to ani říkat nemusela, tedy ne předem. A když se pak začal omlouvat, že příští týden bude mít opravdu hrozně nabitý program a vůbec neví, jestli se utrhne a bude moct přiletět jako vždy, měla jasno. Během víkendu sice měla občas nutkání všecko vyklopit, bylo jí proti srsti mu lhát, ale udržela se, protože byla přesvědčená, že to tak bude lepší.

Jenže teď už si tak jistá nebyla. Od dopoledne neměla přístup ke svému telefonu a teď byl skoro večer. Obávala se, že by si mohl začít dělat starosti, když nebude odepisovat a ani se jí nedovolá. I když, ne že by na tom až tak moc záleželo, jednou se to stejně dozví a až se tak stane, jistojistě ji rozčtvrtí.

Úvahy nad tím, jak by mohl zareagovat přerušil příchod sestřičky.

"Slečno Beková, zkuste se opatrně posadit a pak se projít. Když to zvládnete a neudělá se vám špatně," usmála se na ni přívětivě, "budete se moct přestěhovat zpátky na svůj pokoj."

Zvládla to. A na telefonu svítila jedna jediná příchozí zpráva, od mámy: "Už víš, v kolik tě zitra pustí?"

***

Místo George, kterému operaci suverénně zatloukla, povolala do akce svou drahou matičku. Ne že by vyžadovala, aby o ni někdo pečoval, ale věděla, že minimálně pohodlný odvoz autem by byl rozhodně lepší variantou, než se vláčet domů autobusem. A taky potřebovala někoho, kdo se postará o Sherlocka.