Křižovatky našich životů

1. Poslední zkouška, protivný slogan a výtahové klišé

Zavírající se těžké dřevěné dveře ještě okamžik povrzávaly, až se nakonec s tupým žuchnutím definitivně zabouchly a sluneční paprsky tak mohly znovu ozářit lehce zašlou bronzovou desku, která hlásala, že v této budově sídlí právnická fakulta. Pár kroků odtud, nad schody navazujícími na vstupní podloubí, zůstala stát drobná štíhlá dívka v košili a formální sukni ke kolenům a s indexem v ruce. Na chvíli zavřela oči a nastavila tvář slunci, pak z kabelky vylovila tmavé brýle, nasadila si je na oči a pravou rukou si upravila své neposlušné vlnité vlasy barvy mléčné čokolády tak, aby jí nepadaly do očí. Zhluboka si oddechla, už to má konečně za sebou. Právě zvládla poslední zkoušku, ne sice na výbornou, a s prstem v nose to taky zrovna nebylo, to fakt říct nemůže, právě naopak to bylo docela těžké a nepříjemné.

Posadila se na jednu z volných laviček před budovou a v indexu nalistovala nejprve první stránku - Josefína Beková, právo a právní věda; prsty přejela svou fotografii vlepenou v rámečku. Zdá se to už tak dlouho, co si tuhle fotografii nechávala zhotovit, co vše se za ty tři roky událo. Trochu zatřásla hlavou, jako by chtěla setřást z mysli nehezké vzpomínky a hned začala obracet stránky, až narazila na poslední popsanou. Nejčerstvější, sotva pár minut starý, zápis hlásal "Občanské právo procesní - dobře". Jistě, dobře znamená za tři, takže žádná sláva, to bylo ale Josefíně vcelku jedno. Jestli kdy měla ambice udržet si jen ty nejlepší známky, vysoká škola ji z toho vyléčila. Ne snad, že by na učení kašlala, to ne; jen to teď už prostě není jen na ní a na tom, kolik času a píle studiu věnuje, tak jako tomu bylo na základní škole a gymnáziu. Někdy se jí dokonce zdálo, že zrovna tohle je dost marginální faktor, avšak buďme spravedliví, zas tak zlé to není. Také ale není tajemstvím, že podstatný vliv na výslednou známku má i to, ke kterému zkoušejícímu je student přidělen a jakou má onen examinátor momentálně náladu. Ze začátku to nesla těžce. Proč někteří její kolegové odchází po pěti minutách, vysmátí, s hodnocením "výborně" a vypráví o tom, jak si se zkoušejícím báječně zavtipkovali, a jiní, často včetně ní, podstupují několik desítek minut dlouhé zkoušení, nezřídka prošpikované nepříjemnými,  místy až ponižujícími poznámkami a leckdy dokonce křikem zkoušejícího? Přišlo jí to jako ohromná ironie, jdeš studovat právo a první, s čím se setkáš, je do nebe volající nespravedlnost. Vtipné, že? Ale časem poznala, že v tom není žádný klíč, jednou na tebe vyjde vtipálek, jindy protiva, misky pomyslných vah zůstávají víceméně vyrovnané. Neúspěch sice nikdy nesnášela dobře, ale tady prostě nezbývalo nic jiného, než si pobrečet a zkusit to v dalším termínu lépe.  Svým způsobem to asi byla dobrá příprava na budoucí působení v oboru, a vlastně i na život obecně.

Dnes naštěstí neměla důvod ke smutku, dobře přeci značí úspěch. Dnešní zkoušející, postarší profesorka Frintová s typickým pevně staženým drdolem a ortopedickými polobotkami na nízkém klínku, nebyla ani za normálních okolností prototyp milého člověka. A tentokrát to dokonce bylo obzvlášť špatné, polovinu studentů od zkoušky vyhodila a té druhé pěkně zatopila, ale přece jen se brunetce podařilo prodat něco ze svých těžce nabytých vědomostí a od zkoušky odcházela spokojená.

Bylo pondělí, snad nejnenáviděnější den ve vesmíru, ale Josefíně to vůbec nevadilo, tímhle okamžikem jí totiž začínaly prázdniny. Všechny povinnosti, alespoň tedy ty školní, měla v tuto chvíli hotové. Na drobných náramkových hodinkách, které dostala od babičky k úspěšně zdolanému životnímu milníku jménem maturita, zkontrolovala čas, 14 hodin a 40 minut, když si pospíší, ještě se stihne zastavit v kanceláři pro další dávku textů ke korekturám. Okamžitě se proto zvedla, jedním rychlým pohledem se ujistila, že na lavičce nic nenechala a pospíchala pryč.

Fakulta se nacházela přímo v centru, kancelář, do které mířila byla odsud vzdálená zhruba deset minut svižné chůze směrem na jih v místě, kde se soustřeďuje většina administrativních budov a nákupních středisek z celého města. Bylo to sice  úplně na opačnou stranu od jejího domova, ale na tom vlastně vůbec nezáleželo, Hradec je sice největší město v kraji, přesto však poměrně malé, všude se dá pohodlně dojít pěšky, případně využít městské dopravy. Vlastně by se dalo říci, že se všechny tři zmíněné cíle nacházejí v širším centru, takže pěší přesun opravdu nepředstavoval žádné potíže.