Křižovatky našich životů

30. Nepříjemná pravda

Josefína se v polospánku zavrtěla. Díky světlu, které se jí drze prodralo skrz zavřená oční víčka sice věděla, že už je ráno, ale taky si uvědomovala, že je neděle a vstávat nemusí, a že jako pacient v rekonvalescenci už tuplem ne. Chtěla se obrátit na druhý bok a zkusit ještě usnout, ale překvapilo ji zjištění, že nemůže. Na místě ji držela jakási neznámá síla. Rozlepila oči a s údivem hleděla na mužskou ruku, ledabyle ji objímající v pase. A to nebylo všechno, postupně si uvědomovala i další věci, hlavně teplo, jež sálalo z těla za jejími zády a lehké odfukování, které jí čechralo vlasy a lechtalo na krku.

Znovu se zavrtěla ve snaze otočit se, avšak ani tentokrát nebyla úspěšná.

"Georgi?" oslovila ho polohlasem, nechtěla ho úplně vyburcovat.

I on se trochu zavrtěl, stále spící se přitulil blíž, sevřel ji v objetí a v odpověď do jejích rozcuchaných vln zahučel hluboké hrdelní "Hmmm."

Neprotestovala, beztak k tomu neměla moc prostředků a ani důvod.

"Georgi," zkusila to znovu a pro větší efekt se ho snažila pohladit po ruce, ale nebylo to právě jednoduché. Levou ruku měla téměř uvězněnou pod jeho obří prackou a beztak to byla ta zraněná, kterou by nesvedla ani prd, a na pravé ruce si zas částečně ležela ona sama a popravdě řečeno už ji skoro necítila. Zhostila se toho úkolu ale s vervou, takže se jí to po chvilce snažení přece jen podařilo, přičemž jej znovu oslovila.

Jmenovaný tulivec otevřel oči a chvíli byl zmatený jak lesní včela, nevěděl kde je a... sakra koho to má v posteli? Ve vteřině mu sice došlo, že neznámá žena v jeho náruči vůbec není neznámá, protože a jelikož je to Josefína, takže se stihl malinko uklidnit, ale ne na dlouho. Sakra, vždyť se k ní normálně tulí! Má hlavu zabořenou do jejích vlasů, které mimochodem voní nějak jinak, musela změnit šampon.

Trhl sebou, pustil ji ze sevření a převalil se na záda. "Promiň," vypravil ze sebe bez dalšího vysvětlení a ruce si složil pod hlavou.

To, z čeho on utrpěl při probuzení mírný šok, ona přešla mlčením, využila náhlé volnosti, s veškerou opatrností, které byla schopná, se přetočila na břicho, opřela se o předloktí a zadívala se na něj.

"Co tu děláš?" zavrněla. Byla ráda, že se objevil, za poslední týdny si na jeho pravidelnou společnost neuvěřitelně zvykla a ani si nedokázala dost dobře představit, že se co nevidět sbalí a odfrčí do Jordánska a do Spojených států a bůhví kam ještě a neuvidí se snad čtvrt roku. Z toho se jí doslova svíral žaludek, ale teď? Teď byl tady...

"Říkals, že ti to tentokrát nevyjde..."

Pomalu na ni stočil pohled a tajemně se usmál.

"No jo, říkal..." nechal větu nedokončenoul. Raději rychle převedl řeč na bezpečnější téma, i když... bylo bezpečnější?

"A co ty vůbec děláš tady?" zeptal se na to, co ho po onom nočním trapnozážitku doopravdy hodně zajímalo. "Myslím jako tady v mojí posteli, v mým bytě?"

"Tak to prrr," zvedla na něj výstražně ukazováček, ale ústa se jí zkroutila do pobaveného úsměvu "jaktože v tvým? Můj byt je náš a tvůj je jen tvůj? To je teda pěkně nefér, fešáku."

George měl co dělat, aby nevybuchl smíchy. Její útok byl rozkošný, ale měla vlastně pravdu.

"Dobře dobře, uznávám" zamručel a bavil se jejím výrazem, "chtěl jsem říct, proč spíš zrovna v téhle z našich postelí?"

Uvolněná atmosféra předchozích okamžiků najednou malinko ztěžkla, Josefína zvážněla a její do té doby upřímný úsměv nahradila nervózní grimasa, která úsměv jen připomínala. Blížili se tématu, kterému se plánovala vyhýbat co nejdéle.