Křižovatky našich životů

38. Laciná ukrajinská kopie

George se uklidil do posilovny. Josefína počkala až vyklidí pole, a teprve pak sbalila Sherlocka a vyrazili běhat. To poslední, co v ten moment chtěla, bylo vysvětlovat, co ji to tak najednou popadlo, že tenhle nesmysl vzala na milost. Chtěla jen vyběhnout a být chvíli sama se svými myšlenkami. Přemýšlet. Vybít se. Možná i vykřičet. Jasně, na to by byl lepší box a vykřičet se nebude mít kde. Teda aspoň pokud neplánuje strávit pár nocí ve svěrací kazajce. Ale stejně.

Nejspíš jim to oběma docela pomohlo hodit se do klidu, protože toho večera po návratu z máminy svatby byli paradoxně docela v pohodě. A i dalších pár dní to vypadalo, že se vlastně nic moc nezměnilo. Pak ale došlo na plánování výletu do Lairgu za Downeym seniorem a Josefíně došlo, že tohle nezvládne.

Pohádali se.

Snažila se mu vysvětlit, že vedle něj možná zvládne jakž takž normálně fungovat doma, ale čtrnáct dní u táty si prostě nedovede představit. Navrhoval týden, ale i to zamítla. Prostě by to nedělalo dobrotu.

George to nechápal. Možná chápat nechtěl. Zprvu ji přemlouval, sliboval spoustu výletů a zážitků. Nakonec se naštval. Nečekal, že ten jejich rozhovor bude mít takovou dohru. Myslel si, že to vyřešili, poslali to všecko k ledu, alespoň na čas. Ne, že jim celá ta nic-z-toho-nebude věc bude neustále viset nad hlavama.

Ke konci už na sebe křičeli.

"Nemůžu za to, Georgi," vyprskla a zaujala obranný postoj s rukama překříženýma na prsou. "Neměls mě nechat, neměls bejt takovej…"

"Já? Takže je to moje vina? To chceš říct?" Skoro ta slova zařval, až mimoděk o kousek couvla.

Z čokoládových očí sršely blesky. A taky vztek a zklamání. A krom toho všeho i slzy. Nepoznávala se a nepoznávala ani jeho. Jako kdyby tu najednou před ní stál úplně cizí člověk. Takhle se na ni nikdy nedíval. "Všechno to producírování v prádle, všechny ty narážky a řečičky… to tys mi vlezl do postele. Ne já tobě!"

"Nevšim sem si, že bys protestovala! A vůbec, taky jsi mi dělala docela pomyšlení. A minimálně dvakrát jsi mě na férovku sváděla!" vpálil jí. Vůbec to nebylo tak jednostranné, jak se slečinka snažila naznačit. Ani omylem. "Nejseš tak svatá!"

V rozčilení ji znovu donutil o kousek couvnout. Už však nebylo kam, za ní stálo křeslo. Poraženě se zhroutila do měkkého polstrování, předloktí si opřela o kolena a svěsila hlavu. Rozpuštěné vlasy utvořily okolo jejího obličeje takřka neproniknutelnou bariéru. "Já jsem si  neplánovala, že se do tebe zabouchnu, Georgie. Fakt ne. A fakticky se snažím. Nechci na tebe tlačit."

"Ale děláš to," vyčetl jí. Mračil se. Ten největší adrenalin začal pomalu vyprchávat, a tak se trochu zklidnil. Zdaleka už nekřičel, a dokonce se i opřel zády o stěnu. Josefína by určitě došla k závěru, že vypadá docela ležérně a dost mu to sekne. Jenže to by teď nesměla mít tak napilno s vlastními myšlenkami.

"Už proto si myslím, že bych s tebou neměla jet. Měli bysme si dát trochu odstup…." Po tomhle prohlášení zvedla hlavu a rukama si uhladila vlasy okolo obličeje. "Nechci…" hlas jí přeskočil a v krku se udělal knedlík. Ztěžka polkla a pohledem cukla kamsi do pryč. "Nechci tě ztratit," špitla tak tiše, že jí skoro nerozuměl.

George zamrkal. Jedním zhoupnutím se odrazil od stěny a vydal se na nervózní pochod kuchyní a obývákem. "A to si jako myslíš, že když mě pošleš do hajzlu, bude to lepší?" obořil se na ni ledovým hlasem. "Že se všechno zázračně vyřeší?"

Mlčela. Nevěděla, co říct. Současná situace byla nad její síly. Ještě tak tady doma, ale po zkušenostech ze svatby a z Londýna… zkrátka to nechtěla pohnojit nějakým svým pitomým naléháním. Nemyslela si, že se tím všecko vyřeší. To ani zdaleka ne. Ale možná by jí to mohlo pomoct najít ztracený klid. Už i jí samotné zněly její myšlenky pošahaně.