Křižovatky našich životů

7. Prostě choď normálně dveřma

Bylo svěží letní ráno, nebe jako vymetené a sluneční paprsky, prosvítající škvírami mezi zpola zataženými žaluziemi a pootevřenými dveřmi na terasu, šimraly Josefínu po tváři. Byla již vzhůru, ještě však ležela v posteli, na očích brýle a listovala rukopisem, který měla aktuálně rozpracovaný. Včera večer, než usnula, si vzpomněla ještě na jednu drobnost, kterou si tam chtěla poznamenat, než ji zapomene. Otáčela stránky a rychločtením projížděla text; natolik se soustředila, že když se ozvalo ťukání na okno, samým leknutím nadskočila, sklouzla z postele a papíry i s propiskou zahodila neznámo kam. Opravdu hrozně se lekla, kdo by taky ve čtvrtém patře čekal klepání na okno, že? Prvotní instinkt jí velel zůstat schovaná za postelí, když už tam tak trapně zahučela. Pár okamžiků po svém pádu z bezpečí vyhřátého lůžka však uslyšela neuvěřitelný výbuch smíchu, což ji přinutilo z úkrytu naštvaně vstát. Ten pitomec musel přelézt přepážku oddělující jejich terasy, ve čtvrtém patře, to znamená asi tak devět metrů nad zemí, jen proto, aby ji mohl vyděsit k smrti!

"No to si snad ze mě děláš legraci!?" hartusila směrem k oknu. "Málem jsem z tebe měla infarkt, ty idiote!" Nadávala dál s rukou přitisknutou na hrudník, jako by přiložená dlaň dokázala uklidnit její rozbušené srdce. George si z jejího rozhořčení nic moc nedělal, ostatně ani nemohl, protože se dosud nedokázal přestat chechtat; stál tam v předklonu, ruce na kolenou a snažil se udusit neutuchající řehot, zrovna úspěšný ale nebyl.

"Já...to…" soukal ze sebe mezi návaly smíchu, nakonec snahu o komunikaci  prozatím vzdal a zas se jen na celé kolo řehtal.

Josefína zakoulela očima a nechala ho tak. Posbírala si práci ze země, ustlala postel a odkráčela do koupelny. Když se po pár minutách vynořila, George už na terase nestál;  seděl v kuchyni u baru s dvěma šálky kávy a zubil se jak z reklamy na lepidlo na zubní náhrady.  Zdálo se, že by chtěl něco říci, ale nedostal možnost, Josefína jej beze slova minula a pokračovala dál do předsíně, odkud se vzápětí vydala již přímo k němu.

"Na!" pronesla důrazně a natáhla k němu ruku s dvěma klíči na kroužku.

George si je nechal položit do dlaně a zvědavě si je prohlédl. "Co to je?"

"Co bys asi tak řekl?" usadila ho.

"Vidím, že jsou to klíče, ale proč mi je dáváš? Od čeho jsou?"

"Od mého bytu." Pronesla a založila si ruce na hrudi, zatímco on nasadil šibalský úsměv, naklonil se k ní a šeptl jí do ucha: "Stavím se večer…"

"Ty jseš blbej. Stav se kdy chceš, ale tohle na mě neplatí," poplácala ho po hrudi, usadila se naproti a přitáhla si k sobě šálek s kávou. "Beztak spolu trávíme většinu času tady, takže je logický, abys měl klíče. A navíc rozhodně nehodlám být příčinou toho, že se rozmázneš dole na chodníku."

"Neboj, to nemám v plánu," mrkl na ni a upil ze svého hrníčku.

"Jasně, protože spadnout můžeš jen tehdy, když to máš v plánu, že," zamumlala do svého šálku. Tázavě zvedl obočí, ale ona ho odbyla lehkým zavrtěním hlavou. "Prostě choď normálně dveřma, prosím." Na poslední slovo dala obzvlášť důraz. To na něj zapůsobilo. Nejen, že mu očividně věřila tak moc, že mu fakticky poskytla možnost přijít kdykoliv, ale ještě se o něj bála?

"Mimochodem, stává se ti to často, že ti ženský cpou svoje klíče od pokoje nebo tak?"

"Ani ne," pokrčil rameny, "vlastně jsi první." Opravdu, žádná mu nikdy nestrčila do ruky ani klíče, hotelovou kartu a snad ani telefonní číslo, i když tím posledním si nebyl úplně jistý. "Pojď si se mnou zaběhat."