Křižovatky našich životů

24. My dva a Nick

Pár minut po osmé hodině večerní George konečně stanul před dveřmi Josefínina bytu. Ze zadní kapsy džínů vylovil klíče, odemkl a vešel dovnitř. Stihl si odložit věci, svléknout bundu i zout boty a stále ho nikdo nevítal, Josefína, Sherlock a dokonce ani úchvatná vůně lasagní. Prostě nic. V bytě byla tma a ticho narušoval jen Nick Cave a jeho melancholické balady, ozývající se odněkud z kuchyně. George se znepokojeně rozhlížel kolem, procházel bytem a hledal Josefínu. Našel ji schoulenou v křesle, zachumlanou pod dekou, spící. Sherlock, stočený do kuličky na jejích nohách, postřehl pohyb, zvedl hlavu a když poznal páníčka, seskočil z křesla a vystartoval za ním. Radostně vrtěl celým tělem, potichu kňučel a dožadoval se drbání. George si k němu přidřepl a řádně ho pomazlil a poškrábal za ouškama, po chvilce se ale zvedl. "Vydrž, kámo, chci taky pozdravit paničku."

Došel ke křeslu, sedl si na zem a chvíli pozoroval, jak spí. Byl by ji snad nechal spát, ale nespala zrovna klidně, vypadala nešťastně a utrápeně, a navíc věděl, že by mu neodpustila, kdyby ji neprobudil. Natáhl k ní ruku, pohladil ji po tváři a ona téměř okamžitě otevřela oči. Nespala zřejmě moc tvrdě. Chvíli mžourala okolo a když jí konečně došlo, kdo ji vytrhl ze spánku, svezla se mu do náruče a rozvzlykala se.

"Josie, proboha, co se stalo? Co se děje?" Nedostalo se mu ale žádné odpovědi, stále jen brečela a celá se třásla. Domyslel si, že teď nemá cenu z ní něco tahat. Jen ji objímal a hladil po zádech, vlasech, i po tváři. Po chvilce mu slzami zmáčela celé tričko, ale on si toho vlastně ani nevšiml, musel myslet jen na to, co se sakra stalo. Něco s její mámou? Problémy ve škole, nebo s Tomem? Kdyby si měl vsadit, volil by nejspíš tu poslední možnost. Neměli před sebou s Josefínou zrovna moc tajemství a přesto, že se snažila svého přítele dost často bránit a omlouvat, jemu bylo jasné, že je to prostě pitomec. Nikdy se mezi ně nechtěl moc plést, a teď si to vyčítal.

Uběhlo možná deset minut, možná patnáct, když si všiml, že už jí vzlyky neotřásají. Pohladil ji po tváři a zkusmo oslovil. Brunetka k němu zvedla své uslzené oči a sotva znatelně se pousmála.

Z počítače na kuchyňském stole nyní Nick Cave společně s Kylie Minogue zpívali píseň "Where the Wild Roses Grow" a George popadla úplně absurdní myšlenka. "Vstávej," pobídl ji něžně a pomohl jí na nohy. Pak ji k sobě znovu přivinul a i s ní v náruči se začal pomalu houpat do rytmu hudby.

Zahleděla se mu do modrošedých očí, na několik okamžiků se v nich ztratila a pak, aniž by přerušila oční kontakt, pronesla unaveným hlasem: "Víš, že to není ta správná píseň?"

Kdyby nebyl tolik vyděšený tím, co se právě stalo, možná by ho její poznámka i pobavila, holka jedna bláznivá. "Vadí ti to, ty moje Hermiono?"

Zavrtěla hlavou a přitiskla tvář k jeho hrudníku, načež do jeho mokrého trička zamumlala: "Nevadí, tahle je taky dobrá."

"Jo, to je," hlesl.

Píseň dohrála a ještě, než se ozvaly tóny další skladby, George se od Josefíny opatrně odtáhl a pomohl jí posadit se na pohovku. "Dojdu nám uvařit trochu čaje a pak mi povíš, co se stalo, ano?"

Přikývla a znovu se zabalila do deky, která zůstala ležet na zemi.

George se po pár minutách vrátil i s plnou čajovou konvičkou v jedné ruce a dvěma šálky v té druhé. Pro cukřenku se musel vrátit, tu už by nepobral. Všecko to postupně položil na stůl, oběma jim nalil čaj a ten Josefínin osladil lžičkou a půl, přesně tak, jak to měla ráda. Vtiskl jí hrnek do ruky. "Tak povídej."

Josefína si trochu usrkla čaje, byl ale ještě příliš horký a jí se i dost klepaly ruce. Mohlo za to nervové vypětí a taky určitě fakt, že dnes vlastně vůbec nejedla. Proto šálek raději odložila zpět na stůl.