Křižovatky našich životů

Pár slov, drby a pikošky

Sepsat závěrem pár postřehů jsem měla v plánu už docela zkraje příběhu. Za inspiraci tímto děkuji NinaLomeli a jejím pikoškám u příběhu "Svet sa zbláznil, keď nás dvoch dal dokopy". Ta pravá nálada ke psaní těchhle řádků ale přišla až teď.

V květnu loňského roku jsem, díky potterovským fanfikcím, objevila wattpad. A zhltla jsem toho strašně moc za krátkou dobu. A taky si za tu krátkou dobu stihla všimnout, jak moc se může kvalita wattpadových počinů lišit. A někde tam se zrodila myšlenka "zkus si to taky, zkus si, jestli to dokážeš." Z téhle myšlenky vznikla krátká parodická jednodílovka a mě to prostě chytlo a poměrně brzy jsem přemýšlela, co dál. (Jak moc je divný, když se ženská po třicítce, s dvěma dětma, zblázní do nového koníčku? 😂)

Takže abych to shrnula, když nebudu počítat pár chabých pokusů ještě kdysi na prvním stupni, pár dávno zapomenutých básniček světem nepochopeného puberťáka a tuhle fanfikci, nikdy jsem nic pro radost nepsala. Proto Křižovatky vnímám jako svou prvotinu. Napsala jsem ji asi za tři měsíce. Má spoustu chyb, ke kterým se možná jednou vrátím a dopiluju příběh ke své absolutní spokojenosti (jde to vůbec?), ale pro tuhle chvíli to asi nechám tak.

A k těm zajímavostem?

• Asi první věc, kterou jsem chtěla zmínit je to, že tenhle příběh, jsem nosila v hlavě už roky. Nevím přesně, ale odhaduju to tak na dvanáct let 😀 Hlavní myšlenka vznikla úplnou náhodou, když jsem byla ještě na gymplu. Od té doby mi strašila v hlavě. A mě až loni napadlo, že bych ji vlastně mohla hodit na papír.

• Josefíně jsem přiřkla hodně ze sebe. A taky jsem si dovolila na malou chvilku suplovat moudrý klobouk a zařadit ji do svého milovaného Mrzimoru 🦡

• Josefínu jsem nechala studovat práva, protože jsem je sama studovala. Přišlo mi praktické nevymýšlet kraviny a psát o něčem, co znám. Nakonec jsem ze svého studia hodně čerpala a prakticky všechny její studijní zážitky jsou i mé.

• Jména pro hlavní hrdiny jsem vymýšlela fakt dlouho. U ženského jména pro mě bylo zásadní, aby bylo dlouhé a bylo z něj možné vytvořit dvě úplně odlišné varianty. Jednu, kterou by jí říkali všichni a jednu, kterou by používal jen její nový soused. Příjmení je pak menší narážka na nakladatelství C.H. Beck, které se specializuje na právnické publikace. Jméno pro hlavního mužského hrdinu tolik podmínek nemělo, jen jsem chtěla, aby to bylo něco typicky britského a aby znělo hezky.
Jména vedlejších postav střílím od boku, co mě napadne první, to bývá obvykle správné.

• Předlohou pro George mi byl Henry Cavill (já vím, žádné překvápko 🤷😂). Jeho filmografií jsem se taky inspirovala při tvorbě té Georgovy. (A jak jsem vypozorovala ze všech možných rozhovorů, je to úplně stejný sympaťák jako George 🤭).
Pro Josefínu jsem předlohu tak úplně neměla. Zbruba bych si ji asi představila jako něco mezi Emmou Watson coby Hermionou a Anne Hathaway v princezně 😀

• Od začátku jsem měla jasno, že Josefínin přítel Tom se na scéně mihne jen na krátkou dobu, a že kámen úrazu bude v tom, že se k sobě vlastně vůbec nehodí. Dlouhou dobu jsem si ale lámala hlavu s tím, jak by se to vlastně mělo projevovat, jak by se měl chovat. A pak mě osvítilo a vzpomněla jsem si na svého bývalého a tadaaaaa 😀

• Další věc úzce souvisí s předchozím bodem. I rozchod Toma a Josefíny je hezky z vlastní zkušenosti. Jen Josefína měla víc rozumu než já. Já si ještě asi dva roky namlouvala, že je to normální 😀

• Město Hradec, kde jsem svoje hrdiny zabydlela, je fiktivní. Zároveň je to ale takový menší hybrid mého rodného Kladna a Prahy, kde jsem studovala. Prostě jsem chtěla, aby to Josefína neměla daleko a nemusela dojíždět.

• Název a vlastně spoustu zásadních i humorných momentů jsem vymyslela ve sprše. Prostě se mi tam dobře přemýšlí a nápady se objevují úplně samy. A někdy třeba taky při vaření či úklidu.

• Marek, Georgův bratránek, byl vesměs improvizace. Původně neměl mít tak velkou roli, ale když jsem ty tři poprvé psala spolu, bylo mi jasné, že to není naposled, že toho určitě musím využít. Protože byli prostě skvělí. 🙂

• Pokud jde o závěr, byl od začátku v plánu happyend. Ale to, jak se k němu dopsat, to jsem zjišťovala až cestou. Vytvořila jsem nespočet variant a teorií a až teprve ta, kterou jste četli, mi dávala smysl. Celou dobu jsem si totiž říkala, že musí přijít nějaký větší impulz, aby to tomu zabedněnci konečně došlo. Po tom, co rok tvrdil, jaká je to blbost, něco si spolu začít, nemohl prostě jen tak změnit názor.
A taky jsem je chtěla dát dohromady na Vanoce (jo, je to klišé, ale takové neškodné, ne? 😂) a zkrátka jsem potřebovala dost silný důvod, který by je udržel od sebe, než se mi to bude hodit (zlá autorka). Zamíchat do toho někoho dalšího se jevilo nejlogičteji. Jenže Josefína v tom tou dobou byla až po uši a moc dobře to věděla, tudy by cesta nevedla. Ale ani u George nebylo představitelné, že by si jen tak začal s nějakou jinou babou. To by nesedělo. Proto nastoupila na scénu Alina a domnělý románek 🤷

• Celým příběhem se proplétají narážky na Harryho Pottera, protože prostě proto. To asi nemá žádný hlubší důvod 😂 Tou nejzásadnější je ale asi celá kapitola My dva a Nick. Nejen, že píseň, která tam "zazní" zazněla i v Relikviích smrti, ale i ten společný tanec je narážkou na Harryho a Hermionu, to jste ale jistě všichni poznali 🙂
Docela vtipně se mi pak svět HP zamotal do scénky, kdy George v Josefínině posteli omylem překvapí paní Bekovou. V téhle scéně jsem si totiž Jos mámu představovala zhruba jako McGonagallovou vždy, když chytla trio při nějakých nepravostech (přestože vyjadřováním by si nezadala ani se Snapem).
A Sherlockovi jsem původně taky chtěla vybrat nějaké jméno z HP, žádné se mi ale nelíbilo.

• Tak trochu se mi i do tohohle příběhu zamotalo moje milované Chodsko. Ať už skrze ten výlet na Čerchov, nebo skrze Sherlocka. K tomuhle prostředí se ve větším měřítku vracím v novém příběhu, který jsem jen před pár dny vypustila do světa.

Tak, to bylo pár perliček, na které jsem si vzpomněla. Snad to nebyla nuda.

Slíbené bonusy budou, jen nejsem schopná říct kdy, jelikož se mi mezi příběhy pendluje dost špatně. Budu muset holt počkat, až přijde ta pravá nálada 🙂

A na závěr jedno velké díky jedné skvělé duši, která tohle četla jako první a byla z toho tak nadšená (což dodnes nechápu), že mi tím dodala odvahu psát dál a nakonec i publikovat. Děkuju klarus123 ❤️

A budu se opakovat, zas a znova, ale velké díky i vám všem 🙂

MM