Křižovatky našich životů

22. V devět mizím

Procházel již téměř prázdnými prostory a jen sem tam do některých otevřených dveří ještě zavolal na pozdrav. Tenhle den byl zase pekelně dlouhý. Když se konečně dostal ven z budovy, okamžitě se vydal ke svému vozu a nasedl. Chvíli jen tak seděl, promnul si unavené oči a všiml si, že nenápadná drobná dioda jeho telefonu teď zeleně bliká, aby mu oznámila příchozí zprávu. Od ní, pochopitelně.

"Doufám, že nejsi ještě v práci."

Za krátký text připojila i šklebícího se smajlíka a on se najednou musel zašklebit taky.

Cesta domů mu díky pozdní hodině uběhla vcelku rychle, neboť silnice byly téměř prázdné. V tu chvíli si mimoděk pomyslel, že v Hradci už by touhle dobou byly s největší pravděpodobností i vypnuté semafory. Hradec. Na to město za poslední týdny myslel docela dost. Chybělo mu.

Klíče od auta hodil na komodu hned za dveřmi a zamířil do obýváku, kde vzal útokem dobře zásobený bar. Tak jako poslední dobou každý večer. Nalil si sklenku whisky a i s lahví si ji odnesl nahoru do ložnice, kde to vše odložil na noční stolek. Pomyslel si, že už je nejspíš na čase přiznat si jednu věc - fakt nemá smysl tu zatracenou flašku ráno uklízet zpět. Večer tak jako tak zase skončí nahoře. Bundu přehodil přes židli u okna, ze zadní kapsy kalhot vytáhl svůj telefon, mrskl jím na postel a zamířil do koupelny.

Když se jen ve spodním prádle a s ručníkem vrátil, pořádně si lokl připraveného alkoholu a svalil se do peřin. Chvíli tam tak seděl, opřený zády o čelo postele a čučel kamsi před sebe, pak se ale natáhl po mobilu a odpověděl Josefíně na její zprávu, načež telefon zas odložil vedle sebe a zamyslel se. Vzpomněl si na rozhovor, který spolu vedli po tom ujetém vystoupení jejích ještě ujetějších kamarádek.

Josefína seděla na pracovní ploše kuchyňské linky, a přesto, že ještě před malým okamžikem se spolu smáli, najednou zvážněla.

"Co bude dál, Georgi?" vyslovila krátkou otázku, která ji zřejmě dost trápila, a upírala na něj své hnědé oči plné nejistoty.

A on nevěděl, na co se ptá. V první chvíli jej napadlo, že naráží na tu trapnou scénku o silvestrovské noci, a vlastně i na následující ráno, kdy mu s okouzlujícím ruměncem de facto přiznala, že ta přitažlivost, se kterou musel občas bojovat, je vzájemná. Tím by ale zároveň zcela popřela své tvrzení, že respektuje, jak to mezi nimi je. Byl zmatený a zmatek se mu musel i odrážet ve tváři, protože po chvilce dodala: "Však víš, ty novinářský šmejdi už o tobě ví a nejspíš ti nedaj pokoj a," hlas se jí na okamžik zasekl kdesi v hrdle, "co se tím mění? Pro tebe, pro nás?"

Okamžitě mu to došlo, jasně. Tohle dávalo mnohem větší smysl, než nějaké jeho pitomé teorie o tom, že se do něj snad zabouchla. Pár vteřin sledoval, jak si sklopeným zrakem prohlíží špičky svých nohou, oblečených v příšerných tlustých vánočních ponožkách, ze kterých jí na kotnících viseli dva pletení sněhuláci, a pak k ní přistoupil blíž a chytil ji za ruce. "Nemění se tím vůbec nic."

Nevěřila, nebo možná nechápala? "Ale jakto? Vždyť ses sem přijel schovat a to už teď vlastně padlo, takže…" nechala myšlenku nedokončenou.

"Ještě pořád vědí velký kulový, Jo. Nejspíš jen to, že se objevuju v Praze a koupil jsem psa. To fakt není žádný terno. A jestli mě to tvoje komando nepráskne-"

"Nepráskne!" vyhrkla.

Zašklebil se nad její reakcí. "Fajn, tak teď je důležitý, aby nepřišli na to, že se mnou máš něco společnýho. Pak by ti nedali pokoj." Toho se vážně dost obával. Jedna věc je poprat se s tím sám. To by nebylo nic nového, to by zvládl, i když přesně před tím utíkal. Ale ji tomu vystavovat nehodlal. Žádní novináři před domem, ve škole, žádné teleobjektivy namířené do její ložnice. To fakt ne.