Křižovatky našich životů

20. To tebe miluju!

Josefína opět od rána seděla nad učením, do zkoušky z trestního práva už jí chybělo sotva pár dní a tak začínala trochu chytat nervy. Ještě si neprošla všechny materiály a zkouškové okruhy tak, jak by bývala chtěla a nadto měla pocit, že touhle dobou už by si měla spíš opakovat, zkoušku má v úterý a je sobota. A aby toho nebylo málo, musela poslední dobou pořád přemýšlet nad tou absurdní silvestrovskou debatou s Georgem.

Jistě, všimla si, že po ní občas zvláštně kouká, ale nic v tom nehledala, věřila, že jsou opravdu jen přátelé, a že o čem se dohodli, to platí. Absolutně ji nenapadlo, že by s tím mohl být z jeho strany jakýkoliv problém. Ale čím víc nad tím přemýšlela, tím víc viděla, že ten "problém" skutečně není jen na jeho straně. Nikdy si sice nic nedomýšlela a nic neplánovala, ale tak jako tak si musela přiznat, že ji prostě nenechával úplně chladnou. Třeba když si vařil ranní kávu do půl těla nahý, když ho zastihla při cvičení, a dokonce i tehdy, když jej s Tomem tehdy překvapili v kuchyni jen v boxerkách; to všecko byly situace, které jí nedávaly moc spát. Rozum jí velel se těmhle momentům raději vyhýbat, ale copak to šlo?

No, zkrátka a dobře se na učení soustředila čím dál méně, až skoro vůbec, což v ní opět vyvolalo vlnu výčitek a strachu z nadcházející zkoušky. A do toho všeho už se jí vážně stýskalo po Tomovi. Když se loučili, byli sice oba stále trochu naštvaní a podráždění, ale neviděli se skoro dva týdny a emoce stihly vychladnout.

Seděla u stolu, okusovala zvýrazňovač a ještě pořád byla ztracená ve svých myšlenkách, když se z pelíšku u zdi, hned vedle akvária, které by už mimochodem potřebovalo vyčistit, zvedl Sherlock a tak rozhodnou chůzí, jak jen mu jeho vratké nožky dovolovaly, se vydal směrem k paničce.

"No jo, Sherly, já vím, půjdeme," dala pejskovi láskyplným hlasem najevo, že bere jeho potřeby na vědomí a rozhodla se pro tuto chvíli studium odložit. Trochu si odpočine, pobaví a třeba se k tomu ještě v noci vrátí. Někdy se jí totiž v noci soustředilo lépe, všude byl klid, ticho, věděla, že krom spánku jí teď nic neuteče. Za tři hodiny v noci toho kolikrát stihla více, než za celý den.

Z kuchyně ještě houkla na George, který právě zápolil s obřími činkami, že jde se Sherlym ven a následně už oba mizeli ve dveřích.

Vzhledem k tomu, že po tolika hodinách nad učením/neučením a přemýšlením o blbinách, jak to, pro sebe pojmenovala, se i ona sama potřebovala důkladně vyvenčit a nadýchat čerstvého vzduchu, obyčejná venčící procházka se vcelku protáhla. Prostě bezmyšlenkovitě šla, až se dostali na samý okraj města do průmyslové zóny. Cestu vlastně moc nevnímala a když se najednou rozhlédla, kde že to vlastně je, trochu znejistěla. Tady snad v životě nebyla a navíc už byla skoro tma. Snažila se zaplašit všechny hororové scénáře, které jí právě napadly, udělala čelem vzad a svižným krokem zamířila směrem, kterým tušila domov. Ve chvíli, kdy ji ze soustředěné chůze doslova vytrhl vyzvánějící telefon, si málem nadělala do gatí.

Na displeji svítila fotka jí a George. Ano, hádáte správně, ta vánoční. TA vánoční, za kterou původně chtěla jejího autora proklít do minulosti a zpátky. Časem se jí začala líbit, ani nevěděla přesně proč. Možná proto, že dokonale zachytila armosféru toho okamžiku, nebo proto, že tohle prostě byli oni? Těžko říct. Spustil, sotva hovor přijala. "Josie, kde sakra jste tak dlouho?" Mimoděk si pomyslela, že zněl vystrašeně a trochu naštvaně. "Jste v pořádku?"

"Ale jo, jsme," funěla do telefonu, protože šla vážně rychle, "Jen jsem fakt potřebovala na vzduch, nedávala jsem moc pozor na cestu a nějak jsem zabloudila. Tak trochu."

"Kam pro vás mám přijet?" vyhrkl nepřipouštějíc žádnou diskuzi.

"Nikam." zaprotestovala. "Nešil, jsme v pohodě. Nejpozději za půl hodiny jsme doma." Ten časový údaj však byl jen zbožné přání. Nepamatovala si, v kolik šla ven a ani si neuvědomovala, jak dlouho jim trvala cesta tam. A i když teď šla podstatně rychleji, nemohla si být jistá, jestli je její odhad alespoň trochu reálný.