Křižovatky našich životů

8. Spousta důvodů k návratu

Josefína za sebou táhla těžký kufr, který na kočičích hlavách dělal opravdu nepěkný hluk. V tu chvíli se vůbec nedivila obyvatelům italských Benátek, kteří na turisty s kolečkovými kufry tolik nadávají. No vážně, mít tohle dennodenně pod okny, to je na provaz. Jakmile ale rychlým pohledem na zápěstí zkontrolovala, kolik je hodin, zjistila že má větší problém, než rachtající kufr, a sice čas. Vlak jí měl jet za deset minut. Autobus z Hradce do Prahy zůstal viset v koloně na dálnici a nabral slušné zpoždění; na cestě, která za normálních okolností trvá zhruba 25 minut, teď strávila bezmála hodinu. V duchu děkovala sama sobě, že si tak potrpí na časovou rezervu; vyrazit na poslední chvíli, neměla by pražádnou šanci vlak stihnout. Přidala proto do kroku a na nádraží doběhla akorát včas; jen co našla ve vlaku své místo, usadila se a kufr uložila do přihrádky nad sebou, dveře se zavřely a vlak se začal zvolna rozjíždět.

Po několik následujících minut se snažila zklidnit svůj dech, rozbouřený nenadálým odpoledním tělocvikem, k čemuž jí měla dopomoci i kniha, kterou si s sebou přibalila do kabelky. Jenže osud měl zřejmě jiné plány, než nechat ji, aby si většinu, z více než dvě a půl hodiny trvající, cesty četla. Hned na další stanici, v Libni, si na protější sedadlo přisedl prostorově výraznější čtyřicátník a na stolečku si rozbalil kompletní menu od McDonalds, včetně jahodového shaku. Proti prasárničkám od Donalda, jak řetězec nazývala její prababička, samozřejmě nic neměla. Právě naopak, ráda si občas dopřála nějaký ten burger a hranolky, ty nejlepší pod sluncem, jenže kdo to chce čuchat ve vlaku, když to není jeho jídlo, nemá kam utéct a ještě se musí strachovat, aby mu každým okamžikem nepřistál kus salátu nebo kydanec kečupu na sukni...No správně, ona tedy ne. Nakrčila nos na znamení nesouhlasu a snažila se znovu začíst do Psohlavců. Kupodivu se jí to i podařilo, ale opět ne na dlouho. Milovník fast foodu totiž dojedl, rádoby distinguovaně si otřel pusu ubrouskem, přičemž mu na přerostlém knírku zůstala šmouha majonézy, a zapředl rozhovor.

"Co to čtete?"

"Psohlavce," odpověděla, aniž by zvedla zrak od knihy.

Neznámému se v očích blesklo poznání a zahlásil: "Jo jo, od Palackýho, že jo?"

Josefína se začínala obávat, že se jej jen tak nezbaví, stále ještě v klidu mu však jeho domněnku vyvrátila. "Ne, od Jiráska."

"No jo, od toho," souhlasil s ní laskavě, "a není to těžký?"

V ten moment jí došlo, že to opravdu nebude tak jednoduché, dnes jí holt, asi není souzeno dozvědět se více o statečných Chodech. Zaklapla knihu, přitiskla si ji zkříženýma rukama k hrudi a odvětila, že ani ne. Asi se nechovala příliš zdvořile, spíš byla dost strohá, ale od něj také nebylo zrovna milé, že ji tak buransky zatáhl do konverzace, o kterou nestála, o tom hodokvasu nemluvě. Ráda by mu nějak slušně, ale důrazně, dala najevo, že si povídat nechce, nepřišla však na to jak. V těhle situacích nikdy neuměla chodit, chybí jí asertivita. V hlavě si to připsala na svůj seznam - zapracovat na asertivitě. Jelikož ho neuměla odpálkovat, trpěla ten rozhovor, ale odpovídala jednoslovně, maximálně v jednoduchých větách a doufala, že jej to brzy přestane bavit. Inu nepřestalo, ale na další stanici vystupoval, takže i přesto byla vysvobozena.

Chtěla se znovu začíst, ale už se jí to nepovedlo. Zřejmě tomu chlapíkovi trochu lhala, opravdu to není zrovna oddechové čtení, chce to přece jen trochu soustředění a správnou náladu. A ona o tu svou zřejmě přišla, k sakru, tolik se těšila, že si bude ve vlaku nerušeně číst, ale nedalo se nic dělat. Místo čtení teď koukala z okna a pozorovala ubíhající krajinu, až dokud nezahlédla v dálce jakýsi kopec se zříceninou. Neznala ani název kopce, ani stavby, ve skutečnosti ani nevěděla, kde přesně se teď nachází, ale vyvolalo to v ní vlnu vzpomínek, ve kterých se na hodnou chvíli utopila.