Křižovatky našich životů

39. Zvykání na samotu

Georgovým vyjádřením novináři očividně nedisponovali a fotek nově vzniklého párečku se taky objevovalo méně, než by Josefína čekala. O to víc se však bulvár zaměřoval na ni. Byli jí na stopě snad nepřetržitě, přesně tak, jako na jaře, když si domysleli, že s Georgem chodí. Byla z toho zoufalá. Nejenže to bylo vážně nesmírně otravné, ale ta jejich všudypřítomná vlezlost a drze pokřikované dotazy dost jitřily Josefíniny čerstvé rány.

Když se jednoho večera, asi tak dva týdny po tom prvním článku, vracela z fakultní knihovny, už neudržela emoce na uzdě. Prostě jí bouchly saze. Byla unavená, oči červené od neustálého civění do knih a monitorů, hladová. Pisálka, co se za ní plížil stíny, a zřejmě čekal na příležitost vyskočit a zahrnout ji proudem otázek, chytila za flígr a navztekaným hlasem mu zakřičela do obličeje, ať jí už konečně dají všichni pokoj. Byl to menší podsaditý chlapík, jen o pár čísel vyšší než ona, a vypadal v tu chvíli vcelku vyděšeně. I ona byla vyděšená. Z toho, co udělala. Vždyť ten chlápek jen dělal svoji práci. Pustila přední část jeho bundy, sklopila oči a zamumlala omluvu. Chystala se rychle vypařit, ale pak si to rozmyslela a otočila se zpět.

"Rozešli jsme se," pronesla do temného ticha před budovou fakulty a zachytila jeho nechápavý pohled. "Napište, že jsme se s Georgem Downeym rozešli, už je to pár týdnů."

Chlap se už netvářil ani vyděšeně, ani nechápavě. Vážný výraz mu ale zůstal. "Proč?" snažil se využít nečekané příležitosti a zjistit od ní co nejvíce. "Chci říct, proč jste se rozešli?"

Josefína, která dosud stála k novináři natočená bokem, teď obrat dokončila. Postavila se k němu čelem, ramena jí poklesla a po tváři přejel smutný úsměv. "Asi jsme každý chtěli něco trochu jiného," podala mu vpodstatě pravdivou odpověď. "Nepodvedl mě," zdůraznila. "jsme už dávno od sebe, to taky napište."

"Dobře, napíšu," přitakal a pak s nejistým výrazem dodal, "Děkuju."

Znovu ten miniaturní falešný úsměv, za kterým se skrývala spousta bolesti. "Za málo. Jen už mě, prosím, nechte na pokoji."

Zdálo se jí, že zamumlal něco o tom, že se pokusí, ale moc už ho nevnímala. Upravila si na rameni popruh od tašky na notebook a kráčela směrem domů.

Ráno se o jejich rozchodu psalo v nejčtenějším bulvárním listu v republice. Odpoledne už tu zprávu stihly převzít i ostatní redakce podobného zaměření. Všude, kam vkročila, po ní lidé koukali. Většinou měli tolik slušnosti, že po ní vrhali jen kradmé, nenápadné pohledy plné lítosti. Našli se však i tací, co na ni naprosto beze studu čučeli. Komentovali její oblečení, výraz a taky neopomněli šeptem, ale tak, aby to všichni slyšeli, dodat, že stejně bylo jasné, že to tak dopadne.

I v práci okolo ní chodili kolegové po špičkách. Tedy pokud by do téhle kategorie spadalo i to, že se každou chvíli ve dveřích do její kanceláře zjevila nějaká hlava s dotazem, jestli náhodou něco nepotřebuje. Kafe? Něco k jídlu? Nechtěla by zajít po práci na panáka? Všechny s díky odmítla a domů se vracela vyždímaná jak hadr na podlahu.

Ani na večerní běh, na který se jindy docela těšila, dnes neměla energii. Sherlocka vzala jen na malou procházku okolo bloku a jakmile se zas vrátili domů, kydla sebou na pohovku a pár minut zírala do blba. Pak z kabelky vyhrabala telefon, který dopoledne prozíravě vypnula. Okamžitě jí přišlo několik zpráv. Od Lindy, Blanky, Marka a dokonce i od mámy. Ptali se prakticky na totéž - chtěli vědět, co se stalo a jestli je v pořádku. Všechny je ignorovala. Odpoví později, možná až zítra. Jakmile vyřešila zprávy, přesunula svou pozornost ke zmeškaným hovorům. Nestihla se však ani podívat, kdo jí vlastně volal, neboť jí telefon náhle začal v ruce vibrovat, až se lekla a cukla s sebou. Překvapení bylo také nejspíš důvodem, že Georgův hovor vůbec přijala.