Křižovatky našich životů

21. Do pohádky

Nacházela se právě v autě kdesi mezi Hradcem a Libercem, respektive malou vesničkou kousek od Liberce, jejíž jméno si zaboha nebyla schopna zapamatovat. Zářivě zelenou Škodu Roomster si Tom půjčil od rodičů, šlo o druhé auto, o které se dělil se svým o dva roky mladším bráchou a jejich mámou. 

Krajina za okénkem ubíhala zoufale pomalu; za normálních okolností by jim cesta trvala něco kolem hodiny a čtyřiceti minut, oni už ale byli hodinu na cestě a stále nebyli ani v polovině. Josefína si utrápeně opřela hlavu o chladné sklo bočního okénka a snažila se vypnout a příliš nemyslet, nebyla však zrovna úspěšná, myšlenky se jí neustále toulaly sem a tam, až nakonec zakotvily u oběda u Tomových rodičů.

Řekl jí o něm ten den, co se vrátil ze silvestrovských oslav, ten den, co se tak lehkomyslně toulala venku, co se poprvé seznámil s Sherlym. Mimoděk chlupáče, poslušně zaparkovaného na koberečku mezi jejíma botama, podrbala a když zjistila, že tvrdě spí, rozhodla se ho nerušit.

Tehdy tvrdil, že jí to určitě už říkal, dokonce se kvůli tomu zase málem pohádali, neboť Josefína si byla jistá, že o seznamovacím obědě slyší prvně, něco takového by prostě nezapomněla, jenže její přítel trval na svém. Prý už ji o téhle události zpravil dávno, a že to tedy musela jednoduše zapomenout. Jakoby nevěděl, že něco takového je nemožné, že na zapomínání je expert on sám.

Vytěsnila z hlavy písničku, linoucí se z rádia, zvuk motoru auta řítícího se po podřadných silnicích objížďkové trasy, i občasné Tomovy průpovídky, jimiž hodnotil kvalitu vozovky a značení. Najednou byla sama se svými myšlenkami a vzpomínkami

Oběd u Benešových se měl konat vlastně hned nazítří a Josefína z něj měla pochopitelně obavy. Jak taky jinak, první setkání s přítelovými rodiči není jen tak, bývala by ocenila, kdyby se na takovou situaci mohla trochu připravit, smířit se s tím, jenže to jí, vinou tragicky špatné paměti jejího přítele, nebylo dopřáno.

"Jos, jsi v pořádku?" vytrhl ji najednou jeho hlas z přemýšlení, "už několik minut na tebe mluvím, a ty nic."

"Aha, promiň," vypravila ze sebe, "zamyslela jsem se."

Tomáš, který se domníval, že dokáže v reálném čase přesně odhadnout myšlenky své holky, se zatvářil lehce povýšeně. "Už na to nemysli. Pokorný je debil."

"Hmm," odsouhlasila jeho domněnky a pohroužila se dál do hlubin své mysli.

Slavnostní oběd s Tomovou rodinou nakonec proběhl, tohle jediné totiž o té zvláštní zkušenosti mohla říci s jistotou; pokud jde o pocit, jaký z toho měla, nebylo lehké jej definovat.

Začalo to už při příchodu. Benešovic famílie totiž bydlela v ohromné secesní vile ve staré zástavbě, kousek od Lindy. Přesně takhle si jako dítě představovala strašidelný dům. Ne že by byl tak zpustlý, jen byl prostě starý, honosný, měl duši. A určitě taky hodnotu atakující osm cifer. Přesto, že byl dobře udržovaný, naprosto jasně si dovedla představit, že na půdě by se určitě našlo dost starého harampádí, které by její dobrodružná dušička kdysi považovala za hotové poklady. To však ještě netušila, že půdu už dávno předělali na podkroví s domácím kinem, fotbálkem a kulečníkovým stolem.

Tomův táta, se kterým si mimochodem byli až neuvěřitelně podobní, byl bodrý sympaťák a hned na úvod jí, téměř ještě ve dveřích, nabídl tykání. Ona jej sice ze zdvořilosti přijala, ale nějak si nedokázala představit, že by otci svého přítele měla tykat. Nešlo jí to přes pusu. A taky se kvůli tomu celou dobu snažila vyhnout jakémukoliv oslovení.