Křižovatky našich životů

3. Únava, telefonát a myšlenkový chaos

Jakmile za sebou zabouchla vchodové dveře, skopla z nohou lodičky a bosky odťapala do kuchyně, kde odhodila kabelku na stůl. Hned vedle trochu ostřeji mrskla šanony s, jistě velmi geniálními, díly a následně sebou plácla do křesla v obýváku. Povzdechla si. Vážně to udělala? Pocity se v ní mísily takovým způsobem, že kdokoliv jiný by z toho už dávno odpadl.  Ona ale byla na tenhle emocionální boršč vcelku zvyklá. Vlastně to byla její specialita, jednoduše to bylo součástí osobnosti Josefíny Bekové. Někdy měla pocit, že je tak nerozhodná a nestranná, že vlastně není vůbec nic jiného. Všechny ostatní její vlastnosti, ať už dobré nebo špatné, byly touhle jedinou občas naprosto zastíněny. Čas od času si z ní přátelé utahovali, že má skvělé předpoklady stát se soudcem. Častěji ale remcali, že se měla narodit jako váha, nikoliv ryba, a to ji vytáčelo, protože na ezo bláboly nevěřila.
Tak tam seděla ve svém oblíbeném křesle a za normálních po-zkouškových okolností už by byla po těch deseti minutách nečinného lelkování dávno v limbu, jenže dnes její mysl zaměstnávalo přehršel pocitů, dojmů, úvah a teorií.

Její od přírody nedůvěřivá mysl, přiživovaná zálibou v detektivních a kriminálních knihách a seriálech, trestním právu a neustálým strašením od otce policisty teď nabývala dojmu, že udělala neuvěřitelnou hloupost a vpodstatě vydala svou křehkou existenci na milost či nemilost potenciálnímu násilníkovi. A co, násilníkovi, vrahovi a minimálně sériovému nebo masovému, ale zcela jistě nadmíru brutálnímu. Ale než začala její přehnaná představivost zacházet do nepříjemně krvavých detailů, ozvala se protichůdná část její osobnosti. Ta, která byla od přírody laskavá a očekávala stejné jednání i od ostatních. Ta, jež hledala v každém dobro a někdy byla skoro stejně naivní, jako její oblíbené hrdinky z románů od Jane Austenové. Kdybyste hádali, kam ji tak mohl zařadit bradavický moudrý klobouk, s mrzimorem byste chybu rozhodně neudělali, vážně byla typickým zástupcem, Helga by byla hrdá! A právě Helga v jejím nitru teď chlácholila tu malou ustrašenou dušičku. O nic přece nejde, je to sice naprostý cizinec, ale milý chlap. Nic by jí neudělal, je tu prostě sám a to je celé. Nadto, každý přítel byl přece kdysi cizincem a z každého cizince se může stát dobrý přítel. A tak hezký mužský přeci nebude žádný znásilňovač, ten to nemá zapotřebí. Nu, jak je vidět, ke slovu přišla i cynická stránka slečny Bekové.

Hodnou chvíli probíhal boj; zlo proti dobru, pochyby proti důvěře, vymluvit se nebo jít? Skutečně uvažovala, že si vymyslí nějaký imaginární důvod, proč s ním nejít, něco věrohodného, čemu uvěří, co bude dostatečně závažné, aby ospravedlňovalo odřeknutí na poslední chvíli. Byla ale moc špatná lhářka, to věděla dobře, navíc asi ani nechtěla odmítnout jeho společnost, jen se bála. Bála se, že se ztrapní, udělá nějakou kravinu nebo bude žvanit a ten týpek, kterého mimochodem bude zřejmě potkávat na chodbě každý den, si založí její maličkost do šuplíku s nápisem "pošuk - neotevírat!", mezi všechny ostatní podivíny, zoufalce a trhlé bejvalky. Upřímně řečeno by se nedivila, kdyby v tom šuplíku už byla, po tom, co předvedla na chodbě. Padající věci, koktání, blábolení...to jako vážně? Koukej se sebou něco dělat!

Nepostradatelnou ingrediencí té pověstné gulášovité polévky rozličných emocí v její hlavě samozřejmě tvořila i únava nastřádaná za celý dnešní den. Jakmile si znovu uvědomila jak moc je vyčerpaná, automaticky zívla.

Ne, tímhle vším se rozhodně nenechá ovládat, prostě půjde a hotovo. Půjde a pěkně si to užije. Koneckonců, jsou sousedi, měli by spolu přece dobře vycházet, ne? Nad poslední myšlenkou se sama pro sebe usmála, zvedla své zlenivělé tělo a přesunula se k akváriu v rohu. Měla by nakrmit rybičky, ano to by měla. A pak si dá sprchu. Pořádně dlouhou horkou sprchu, snad ji trochu probere.