Křižovatky našich životů

37. Vážný rozhovor

Těžko říct, jak dlouho ten polibek trval. Čas byl najednou naprosto nepodstatnou veličinou. Plynul někde na okraji jejich zájmu, možná vůbec neexistoval. Bylo jen tady a teď.

Líbal ji tak něžně a zároveň s vroucnou naléhavostí. Tiskl ji k sobě, jako by ji už nikdy nechtěl pustit. 

Tam ve tmě u jezírka nepochybovala. Byla si prakticky jistá. Není v tom sama.

Ještě dobrých pár minut poté se o sebe opírali čely a snažili se zklidnit dech i rozbouřená srdce.

"Měla bys jít do postele," přerušil ticho, přesunul jí neposlušnou vlnu za ucho a pohladil po tváři.

Josefína otevřela oči, zkousla si spodní ret a zaháčkovala ho svůdným pohledem. Nebo aspoň doufala, že nějak tak to mohlo vypadat. Ale těžko říct, cítila se lehce mimo. Ten doktor měl nejspíš pravdu. "Jen, když půjdeš se mnou."

"To je snad jas-" chystal se odpovědět. Pak se však zarazil a prohlížel si ji přimhouřenýma očima. "Tentokrát už jsi to tak ale myslela, že jo?"

"A když ne?" opáčila s překvapivou pohotovostí.

George se na okamžik se zamyslel. "Tak jseš buď vážně naprosto sjetá, nebo já jsem úchylácký prase. Vyber si."

"No," prohlásila a očima zabloudila kamsi na jeho hruď, načež si prsty pohrávala s knoflíčky na košili. S kvalitními perleťovými knoflíčky, jen tak mimochodem. "ačkoliv ani jedna z možností nezní úplně nepravděpodobně…"

Častoval ji dotčeným kukučem a tichým odfrknutím.

"...dneska je správná asi spíš ta první," potvrdila jeho domněnku. "Asi jsem si ten sekt fakt mohla odpustit."

George si povzdechl a zakroutil hlavou. 

"Zlobíš se?" pověsila se na něj pohledem. Připomínala malou holčičku, která si vzala bez dovolení bonbon a teď se bojí následků.

"Jak bych mohl, kotě," zvedl koutky úst v upřímném úsměvu. Pustil ji z náruče a místo toho ji objal jednou rukou kolem ramen. "Tak pojď, jdem spát." A už ji odváděl zpět k epicentru zábavy.

"Jen spát?" drcla do něj bokem, přičemž pravou nohou zahučela do díry v trávě a trochu zakolísala.

Zachytil ji. "Nezlob," sykl. Nezněl naštvaně. Ani tak nevypadal. Ale vhodným tématem k diskuzi to asi taky zrovna neshledával.

Josefíně to ani moc nevadilo, momentálně ji totiž zaměstnávalo něco jiného. Jak tak kráčeli vedle sebe, mlčky a v objetí, připadala si vážně hrozně divně. Možná za to mohl ten polibek, ale spíš ne.

"Cejtim se tak nějak gumovatě," pronesla, když už byli skoro u mlýna.

Anglický gentleman na ni zůstal naprosto negentlemansky čučet. "Cože? Je ti špatně nebo...?"

"Ne, není mi špatně," uváděla to hned na pravou míru, "jen se cítím zvláštně. Prostě gumovatě, víš jak to myslím?" Položila tu otázku tak samozřejmě. Jako by bylo úplně normální, že se každý občas cítí gumovatě. Dneska je mi nějak gumovatě, znáš to. Jojo, to jsem měl minulej tejden.

Teď už se zastavil a zůstal stát na místě. Civěl na ni jak zjara a absolutně neměl tucha, co to ta holka prokrista plácá. "No to fakt nevím," vyvedl ji z omylu, "ale můžeš mi to popsat."

"No však víš," začala rukama předvádět obskurní vlnivé pohyby, které ze všeho nejvíc připomínaly něco mezi robotím tancem a pochodem zombie. "Prostě si přijdu jak Harry, když mu Lockhart vykostil ruku." Znovu se zavlnila. "Jenže to nemám jen s rukou, víš?"