Křižovatky našich životů

6. Detektivní duo Linda & Blanka

Josefína si právě oblékla své oblíbené letní květované šaty, když její mobil pípl na znamení, že se po ní někdo shání. Blanka, samozřejmě, budou tu do pěti minut. George by měl rozhodně odejít k sobě, jinak z něj ty dvě drbny dostanou i to, co neví. Má je moc ráda, ne že ne, jenže jak jde o chlapa v jejím okolí, stávají se z nich klepny první kategorie. Dost na tom, že si dnes večer podají ji, budou se vyptávat kdo to je, ten tajemný George, jak vypadá a co spolu mají. Povzdechla si, takhle si tu crazy-gurmánskou večeři po dlouhé době teda nepředstavovala. Chtěla se fakticky jen dobře najíst a hlavně si s Blankou v klidu pokecat. To by ale Linda nesměla být Lindou. Poté, co se jí před pár dny, když byla prvně s Georgem venku, zapomněla hlásit a následně  tak trochu ignorovala její urputné snahy zjistit, zda je  skutečně v pořádku a neleží rozčtvrcená kdesi v lesíku,  zalarmovala Linda ihned druhou členku detektivního dua Linda & Blanka. Blanka do té doby o nějakém Georgeovi neměla ani tušení a to se jí samozřejmě dotklo. Teď jí nezbývalo nic jiného, než nadávat svému minulému já, že o něm Lindě tehdy vůbec řekla, kdo ale mohl tušit, jak se věci mají, že?
Zkrátka, večeřet budou dneska ve třech a ať už bude na jídelníčku cokoliv, zcela jistě tam bude i grilovaná Josefína. Ne, opravdu nevidí žádný rozumný důvod, proč by to měl podstupovat i on.

"Georgi?" zvolala na něj z ložnice, ale nedostalo se jí naprosto žádné odpovědi, proto se vydala za ním do kuchyně. Seděl tam u baru začtený do scénáře, v jedné ruce svíral tužku a v té druhé hrnek s kávou.

"Georgi?" Zkusila to znovu. On však ani nezvedl oči, jen cosi neurčitě zamručel a následně si do textu před sebou zapsal krátkou poznámku. Usmála se, musela obdivovat jeho soustředění.

"Jestli chceš i nadále zůstat inkognito, měl bys jít. Teď mi psala Blanka, budou tu každou chvíli."

"Aha," vzal ji konečně na vědomí, "díky za varování, tak já teda radši půjdu, ať mě tady to tvoje komando nevyhmátne." Následně si posbíral všechny papíry do úhledné hromádky, jedním lokem dopil kafe a uklidil po sobě hrnek. "Tak si to užij, Jo-Jo."

S hraným zoufalstvím protočila oči a ušklíbla se. "Jo, to si užiju, nemáš ani tušení, jaký peklo mě čeká."

George s ní sice soucítil, nechtěl však riskovat setkání s jejími kamarádkami, proto na její poznámku už nijak nereagoval a mířil rovnou ke dveřím z bytu. S rukou na klice se ještě otočil směrem do kuchyně a s nečitelným úsměvem zahlásil: "Mimochodem, moc ti to sluší."

Obdařila ho upřímným úsměvem. "Vážně bys už měl jít."

V tu chvíli se chodbou, jako další pobídka k odchodu, rozezněl zvonek. "No jo, vždyť už jdu," zamumlal, ještě jí mávl na pozdrav a zmizel za dveřmi.

Josefína k nim teď mířila také, musela těm dvěma zazvonit na domovní zvonek, aby se dostaly dovnitř. Jistě, podle domovního řádu by měla nejprve zvednout sluchátko a zeptat se, kdo tam je, ale ona přece věděla kdo tam je; navíc to stejně nikdo nedělal. A vůbec, taky jim mohl otevřít George, když šel okolo, ruce by mu neupadly.

Zanedlouho už byly Linda s Blankou uvnitř v bytě a střídavě zasypávaly svou oběť otázkami. Josefíně se je ale pro tuto chvíli podařilo odbýt, když se zeptala, kam tedy půjdou na jídlo. Toho se Blanka ihned chytila a z kabelky vytáhla ohmataný notýsek a mírně redukovanou sadu kostek na dračák. To vše položila na bar. Linda teď stála mimo dění, protože tahle chvíle, tenhle rituál, to bylo jen mezi těmi dvěma. Josefína vytáhla ze sáčku dvě náhodné kostky, klasickou šestistěnku a k tomu dvanáctistěnnou, poté jimi zatřásla v dlani a hodila je na stůl. Na vrchu každé z nich se skvělo číslo, trojka a jedenáctka.