Křižovatky našich životů

2. Kterak se George v Hradci vzal

George seběhl čtyři patra schodů a ocitl se venku na chodníku. Ohlédl se a prohlížel si ten skromný čtyřpatrový domeček. Tak tohle je jeho nový začátek. Poprvé měl pocit, že potřebuje ve svém životě něco změnit, asi tak před dvěma měsíci, když se s ním rozešla Kate. Byli spolu čtyři roky, plánovali společnou budoucnost a najednou byla pryč, ani mu pořádně neřekla proč. Tedy, tvrdila něco v tom smyslu, že se vytratila jiskra, že už ho po těch letech vnímá spíš jako bratra, než partnera a taky nezapomněla zdůraznit, že to rozhodně není jeho chyba. Nevěděl, co si o tom má myslet, vlastně mu tím nic nevysvětlila, neodpověděla na žádnou z jeho otázek, jen se vyrojily další a další. On se v tom ale nepitval, k čemu by to bylo? Snažil se situaci akceptovat takovou, jaká byla. Dost mu v tom pomohla i práce, které měl víc než dost. Nabitý program mu pomáhal zapomenout, neutápět se v sebelítosti.

Dalším důvodem, proč chtěl změnit prostředí, byla jeho stále rostoucí popularita. Dařilo se mu a měl z toho vážně radost, protože svou práci miluje, nevyměnil by ji za nic na světě, i když nikdy neříkej nikdy, že? Ale v posledních dvou letech se z téměř neznámé tváře stal celebritou světového měřítka a to s sebou bohužel neslo i negativní dopady. Byl neustále pod dohledem, ať už novinářů, či fanoušků, nemohl si jít v klidu zaběhat, nakoupit, na oběd s přáteli. Vždy musel být ve střehu, vždy připraven. Prakticky každý týden se v médiích objevovala fotografie rádoby fantastického charakteru, doplněna bulvárním článkem, ve kterém bylo každé druhé slovo vymyšlené. No vážně, včetně spojek a citoslovcí. Bylo to neuvěřitelně vyčerpávající, ani ne tak fyzicky, jako psychicky. Soukromí se pro něj stalo neznámým pojmem, a to hodlal změnit.  Pokud si má udržet zdravý rozum, vydržet v branži a dělat svou práci dobře, potřebuje mít možnost oddechu a samoty, mít možnost být sám sebou, bez přetvářky, bez nucených úsměvů a nekonečných autogramů. Dělat co chce a kdy chce, aniž by se na sebe musel hned ráno dívat v novinách.

Zprvu neměl tušení, jak něčeho takového dosáhnout, přišlo mu to jako luxus, který si už nemůže dovolit, který už je mu zkrátka zapovězen. Za to, že je teď tady vlastně vděčí svému otci. To on ho navedl na myšlenku, že útočištěm by se mu mohla stát rodná země jeho matky - Česká republika.

Ano, jeho maminka, Helena, byla Češka a velice si na svém češství zakládala, snažila se tuto hrdost přenést i na syna, ale neúspěšně. Uměl sice plynně česky, na tom matka neústupně trvala, měl základní povědomí o historii a zeměpisu její vlasti, i o aktuální situaci, ale na to, aby byl hrdým polovičním Čechem měl s touto zemí zkrátka málo opravdového kontaktu. Za matčina života sem tak dvakrát třikrát do roka zavítali, hlavně za rodinou - tetou a dvěma bratranci, ale od té doby už ne. Jaksi k tomu postrádal důvod, a hlavně čas.

Nejdříve mu zněl otcův nápad šíleně, ale postupem času se mu to zamlouvalo čím dál víc. Opravdu by tam mohl získat to, po čem momentálně prahne nejvíc, klid a soukromí. Ne samozřejmě natrvalo, a nejspíše ani nepříliš často, to by mu jeho práce asi nedovolila, ale každá chvilka se počítá. Sliboval si od toho ale i něco víc, hlavně  prohloubení vztahů s příbuznými, se kterými je nyní v kontaktu jen prostřednictvím sociálních sítí, a seznámení se se zemí, kulturou, životem. A kdo ví, třeba tu i nalezne další kousky do skládačky své národnostně rozpolcené identity.

Jakmile se rozhodl, začal jednat. Nemohl se v tu chvíli sebrat a odjet, byl uprostřed práce, ale na poslední klapku se mu taky čekat nechtělo. Kontaktoval proto svého bratrance Marka, který se v Čechách pohybuje na realitním trhu, popsal mu situaci, nastínil požadavky a on už za pár dní volal, že pro něj má perfektní byt. Naposílal mu fotky, videa a vizualizace a on hned věděl, že tohle je ono. Ani nevěděl proč, neuměl to racionálně vysvětlit, byl to prostě pocit, že až bude tam, všechno zase bude v pořádku.  Dříve by se sám sobě za podobné úvahy vysmál.