Křižovatky našich životů

15. Štědrovečerní paradoxy

Seděla u kýčovitě přezdobené štědrovečerní tabule a snažila se do sebe nacpat poslední sousta bramborového salátu a kapra. Moc jí to nešlo ale neměla na vybranou, další z Mirkových pravidel - dokud nedojíš, nejdeš od stolu, a rozhodně ne od štědrovečerního. Připadala si, jako kdyby jí bylo znovu deset a byla tak natěšená na Ježíškovu nadílku, že nechtěla ani jíst. Ale o to tu fakticky nešlo. Ano, jíst opravdu nechtěla, protože mamčin kapr jí nechutnal, nic proti jejímu kuchařskému umění, mohl za to Mirek. Umínil si, že všem dokáže, jaký je chlapák a kapra koupil živého, sám ho klepnul a taky naporcoval, a v tom byl nejspíš háček - ten kapr byl prostě cítit, zatuchlou rybinou a bahnem. Vzdala to, odsunula od sebe talíř s nedojedeným pokrmem.

"Pravidla znáš, Josefíno," procedil nekompromisním hlasem a významně se podíval směrem k jejímu talíři.

"Znám, ale už mi není pět, vím, kdy mám dost," nechtěla se hádat, už kvůli mamce ne.

"Dojez to!" nakázal a odložil svůj příbor, aby dohlédl, že udělá, co řekl.

"Ne Mirku, nezlob se, ale nedojím. Vážně jsem už teď přejezená a nechci, aby mi bylo špatně."

Ortodoxní dojídač začal brunátnět, nesnášel, když nedodržovala jeho pravidla. Měl ji za rozmazleného fracka, nánu bez rozumu. Jeho svírající se pěst teď překryla drobnější ženská ruka.

"Tak ji nech, miláčku. Však to určitě nedělá naschvál, že ne, zlato?" K její tváři se teď obrátily dvě velké hnědé oči, navlas stejné, jako měla ona sama. Kývla.

Mirek se trochu uklidnil a oba i s mámou pokračovali v jídle. Josefína seděla potichu na svém místě a nenápadně se rozhlížela. Byla tu samozřejmě už mockrát, za těch pár let, co tu máma s Mirkem bydlela,  ale pořád ji to tu fascinovalo. Ten dům byl tak velký, vzdušný, krásný… a taky neuvěřitelně neosobní, sterilní a chladný. Ani přítomnost její mámy z toho nedokázala udělat nic, co by se jen vzdáleně blížilo její představě domova. Vždycky si tu připadala jako vetřelec.

"Josko?" ozvalo se náhle naproti ní.

"Ano, mami?" 

"Pomohla bys mi, prosímtě, zklidit ze stolu a připravit kávu?" 

Na rtech se jí objevil upřímný úsměv.

"Samozřejmě," odvětila a už skládala talíře do komínku. 

S kávou v ruce se pak usadili v honosném obýváku, aby si navzájem předali dárky. Josefína žádné překvapení neočekávala, vždy dostala obálku sama víš nejlépe, co ti udělá radost a k tomu pár drobností, většinou nepříliš osobních. Ani ona jim nevezla žádné veledary, co taky vymyslet pro dva lidi, z nichž jeden je vám zcela cizí a ten druhý začíná být pomalu také.

Nejjednodušší to bylo s dárky pro Toma. Už delší dobu toužil po jedné akční hře na konzoli. Věděla, že takový dárek bude mít úspěch, i když tím byla dost sama proti sobě, už takhle u toho krámu trávil na její vkus dost času, ale chtěla mu udělat radost. A lístky na květnový koncert jeho oblíbené kapely byly taky dost jasná volba. K tomu ještě pár maličkostí a měla vystaráno. Spolu oslavili Vánoce už dvaadvacátého, protože následující den ráno už odjížděla sem, do Brna.  

Pro mámu s Mirkem pořídila poukaz na wellness pobyt v Luhačovicích. Byla přesvědčená, že něco takového jim určitě přijde vhod.

"Páni, Josinko, tos-"

"Jo, nemusela," přerušila mámu, "ale chtěla jsem. Pořád jen pracujete…"

"A zrovna tam. Už dlouho plánujeme, že se do Luhačovic podíváme a vidíš, zatím se nám to nepovedlo," otřela si osamělou slzu dojetí, která se hrozila vydrat ven z koutku oka, a vstala, aby svou dceru objala. Josefínu to dost překvapilo.