Křižovatky našich životů

25. Nebudeš se mi smát?

Když toho večera Josefína usnula při čekání na objednanou pizzu, přemístil ji opatrně do ložnice, ale sám ještě spát nešel. Nejen, že měl vážně hlad a prostě se musel najíst, taky vyvenčit Sherlocka, ale krom toho měl i o čem přemýšlet. 

Zdálo se sice, že se Josefína po zjištění negativního výsledku celkem uklidnila, ale stejně o ni měl strach. Taková podpásovka od člověka, kterého milujete a důvěřujete mu, dokáže s člověkem pěkně zamávat. Měl obavu, aby si z téhle odporné životní zkušenosti neodnesla nějaké trauma. To by si vážně neodpustil. Jakkoliv absurdně to znělo, když on nebyl tím, kdo jí ublížil, cítil se za to zodpovědný. 

Nakonec ale usoudil, že teď už stejně nic moc nevyřeší, a tak zhasl lampičku a vydal se do ložnice. Do její ložnice. Sám sebe přesvědčoval, že je to jen kvůli ní, že ji teď nechce nechávat samotnou, i když mu bylo samozřejmě jasné, že jí sotva hrozí jakékoliv nebezpečí. Ale lhal si do kapsy. Pravdou bylo, že tam být prostě chtěl. Jen tak. Možná jako protipól všech těch zoufale černých a osamělých nocí v Londýně.

"Ahoj," pozdravila jej ráno s úsměvem, zatímco si zavazovala župan. "Ty něco vaříš?" podivila se a opřela se lokty o bar. 

Musela vědět, kde spal. Rozestlaná přikrývka, vyleželý důlek a včerejší tričko, které nechal přehozené přes pelest její postele, byly docela jasnými vodítky. Ale nijak to nekomentovala, čemuž byl rád.

"Dělám snídani," vrátil jí úsměv. "Lívance. Doufám, že je máš ráda, protože jestli jsem zpatlal půl kuchyně zbytečně, tak mě jebne," zkonstatoval a hned se zase obrátil ke sporáku, neb bylo třeba ty malé lepivé potvory otočit. 

Josefína se odlepila od barové desky, stanula vedle něj a nestydatě mu zírala pod ruce. "Děláš si srandu? Miluju je. A úplně nejvíc s čerstvým ovocem a javorovým sirupem," vyprávěla a pohled přitom upřela kamsi do blba.

Tak tohle odhadl dobře. "Hmm, nevím, jestli to bude vyhovovat tvým měřítkům čerstvosti, ale mám jahody a maliny a ten sirup taky," ušklíbl se a dál věnoval pozornost lívanečníku a jeho obsahu. "Jo a kafe je hotový, jestli chceš.

"Georgi?" ozvalo se náhle ze směru, kterým stála, on ale zareagoval jen bezeslovným zahučením, pročež musela oslovení opakovat. 

"No?" Její vážný výraz jej dost zarazil a zneklidnil. Děje se snad něco? Chce se vrátit k tomu včerejšku? Nebo mu hodlá vynadat, že jí vlezl do postele? Vedle jak ta jedle, kámo.

"Jedna otázka, krasavče," začala zostra, "kdy mě hodláš zapíchnout?"

Tak teď byl vážně úplně mimo, absolutně netušil, co to plácá. Jediné, co ho v té mikrosekundě, než vypustil z pusy odpověď, napadlo, bylo jestli to není nějaký jemu neznámý opis soulože. Ha, to asi těžko, takže… "Cože?" hlesl a pravé obočí mu vyjelo vzhůru zhruba až někam pod pramen tmavě hnědých vlasů, který mu bůh ví proč spadal do čela.

Josefína postřehla jeho rozpaky a královsky se bavila. Vyskočila si na linku a nenuceně pronesla: "No, když si mě takhle vykrmuješ jako prase, tak se logicky ptám, kdy mě čeká porážka," pokrčila s úsměvem rameny a natáhla se do misky pro kuličku hroznového vína.

Georgovi se ulevilo, jen vtípek. Mimochodem dost blbej, kdybyste to chtěli vědět. "Ty jsi střevo, Jo-Jo," protočil oči v sloup, přemístil poslední várku lívanců na hromadu všech ostatních a odložil pánev do dřezu. "Mimochodem, budeš mít špinavej zadek. Rozsypal jsem tam mouku."

Za chvíli už na baru debužírovali, a plánovali dnešní den, když se z obýváku ozvalo vyzvánění jejího mobilu. Zprvu zhodnotila, že na zvedání telefonu má moc ulepené ruce, ale ten na druhém konci byl opravdu vytrvalý. Telefon zvonil a zvonil a úryvek z písně, kterou měla jako vyzvánění, už začínal vyhrávat odznovu.