Křižovatky našich životů

19. Den poté

Druhého dne zrána, vlastně spíš v pozdním dopoledni, se George vymotal z ložnice jen ve spodním prádle a s Sherlockem v závěsu. Marek už seděl v kuchyni, v rukách svíral hrnek s kávou a usmíval se na něj jak měsíček na hnoji. Už už otvíral pusu, že něco pěkného a zcela jistě i velmi hlubokomyslného poznamená, ale nedostal příležitost.

"Nekomentuj to," utnul jej preventivně právě příchozí svalovec. Za bedlivého dozoru pobaveného příbuzného nasypal hafanovi granule, z kohoutku ve dřezu dolil čerstvou vodu a zatímco štěně si dopřávalo snídani, bez jediného slova odkráčel k sobě. Po chvíli se ale již evidentně osprchovaný, neboť mu do čela padaly mokré vlasy, a taky oblečený vrátil zpět.

"Kde máš květinku, Georgi?"

"Ještě spí. A neříkej jí tak, myslím, že se jí to moc nelíbí," odtušil. Pak mu pohled zabloudil na šálek s kresbou stylizované vlčí hlavy v bratránkově ruce a zamračil se. "To je můj hrnek."

Marek též sklouzl očima k předmětnému kousku porcelánu. Nic speciálního na něm však neshledal. "A to vadí?"

"Jo," přitakal. "Jdu s Sherlockem, za chvíli jsem zpátky. Josie nech spát," udělil poslední pokyny a ani nečekal na odpověď. Rovnou zamířil do předsíně, kde sebral z věšáku svou bundu a taky čepici, zavolal na psíka a oba zmizeli za dveřmi.

Bratránek si pomyslel něco o podivínovi, ale pak pokrčil rameny. Nu což, včera s nima byla zábava, dnes to asi bude horší. Dopil svou kávu a začal se porozhlížet, co by si tak mohl dát k snídani.

George se vrátil asi za půl hodiny. V kuchyni už bylo poněkud živěji. Marek seděl stále na stejném místě, ale k němu přibyla i Josefína, která cosi kutila u plotny.

"Ahoj," usmála se na něj, jakmile strčil hlavu do dveří. 

"Ahoj," opětoval pozdrav a líbnul ji na tvář. Jednu ruku zaparkoval na jejích zádech a druhou spoza těch svých vytasil benzínkový pugét v plastovém obalu. Krátce na něj pohlédl. "Zasloužila by sis lepší, ale všude je zavřeno. Omlouvám se za ten včerejšek, vlastně dnešek. Jsem debil."

Josefíně se na čele objevila drobná zamyšlená vráska. "To já se omlouvám, reagovala jsem přehnaně. Navíc jsi měl pravdu," tváře jí zrůžověly a na okamžik uhnula pohledem, "víš, v tom cos říkal."

Nesmírně se mu ulevilo a naplno se usmál. "Tak na to zapomeňme, jo?"

Jejich dojemný rozhovor nad míchanými vajíčky vzápětí přerušil zvědavý blonďák. "Mám tomu rozumět tak, že noc nebyla taková, jak jste si představovali?" optal se s hranou nonšalancí a jiskričkami v očích.

George, jako kdyby jeho přítomnost až teď vzal na vědomí. Předal Josefíně květinu, sundal ruku z jejích zad a opřel se o linku. "Právě naopak, brácho, byla přesně taková, jak jsme si ji představovali, že jo?" A s posledními slovy se otočil na svou spolubydlící. Ta jen zrudla, něco zadrmolila a dál se věnovala přípravě snídaně, či spíš oběda, vzhledem k času. 

Nechápala, proč Marka v jeho utkvělých představách ještě podporuje. Když se jí o nohu otřel chlupáč, zářivě se usmála a přidřepla si k němu na zem. Podstrčila mu kousek šunky a láskyplně jej podrbala za oušky.

O pár minut později, právě, když naše trojice usedala k jídlu, rozeznělo se tichým bytem zuřivé zvonění. Slečna domácí se proto zvedla a s očima navrch hlavy, jelikož nikoho pochopitelně nečekala, došla otevřít. A ty oči navrch hlavy jí ještě hodnou chvíli zůstaly. Jakmile totiž otevřela dveře, dovnitř se beze slova a bez pozvání vřítily dvě vichřice. Blonďatá a zrzavá. Blanka s Lindou. Sotva stačily odkopnout boty na zem a hned se hnaly do kuchyně, kde se vzápětí zarazily na místě. Josefína, která byla z nich tří nejnižší, zůstala uvězněná za pomyslnou hradbou, nic neviděla. Jen slyšela.