Křižovatky našich životů

34. London calling vol. 2

"Dobré ráno," zašvitořila vcházejíc do kuchyně a s lehkým zívnutím si protáhla ruce za hlavou, přičemž se jí vyhrnulo dlouhé tričko na spaní a odhalilo tak i kousek jednoduchého černého spodního prádla. I to by však určitě stačilo pořádně nakopnout Georgovu fantazii, kdyby ovšem neměl zrovna hlavu zabořenou v útrobách lednice.

Vykouknul zpoza dveří chladničky a šibalsky se usmál.

"No to je dost, už jsem myslel, že tě budu muset budit jak Šípkovou Růženku."

Josefína se zmateně rozhlížela po stěnách okolo sebe ve snaze najít někde hodiny, ale úspěšná nebyla.

"Fakt? A kolik je?" zastavila se pohledem na svém společníkovi, který byl, na rozdíl od ní již plně oblečen do džín a bílého trička a vypadal, že má v kuchyni plno práce.

"Bude skoro poledne," houknul, zavřel lednici a pustil se do krájení zeleniny. Jako první pod ostřím skončila okurka, připraveno toho ale měl mnohem víc.

"No páni, to jsem spala vážně dlouho. Proč sis taky nepřispal? Vypadals úplně stejně unaveně, jako já…"

"Vypadal?" přerušil na chvíli porcování nebohého tykvovitého plodu a pohlédl na Josefínu.

"Jo," potvrdila okamžitě, "všimla jsem si toho hned na letišti." A jak domluvila natáhla se pro kousek okurky.

George pokrčil rameny a vrátil se ke své činnosti. "Docela už jsem si na to zvyknul, když točím, počítám s tím. Pohov si dávám až v delším volnu. Mimochodem," ledabyle máchnul špičkou nože směrem k ní, "moc pěkný tričko. Jako bych ho už někde viděl."

Josefína sjela pohledem na svůj spací outfit, ani jí nedošlo, že si sbalila právě tohle tričko. Ale dávalo to smysl, bylo to jedno z jejích nejoblíbenějších.

"Tak to netuším kde, kdysi jsem ho totiž šlohla jednomu chlápkovi," zadeklamovala s vážnou tváří ale ohníčky jí v očích jen hořely.

"To pak jo...ale stejně ti určitě sluší víc, mrkl na ni.

Chtěla si zobnout ještě kousek rajčete, které se právě dostalo pod kudlu, ale George ji pleskl po nenechavé ruce.

"Nestrkej mi sem ty prsty!" pokáral ji, "nechci tě říznout. A vůbec, nežer to, ať nám něco zbyde."

Teprve teď ji napadlo se zamýšlet, co tu ten blázen vlastně kutí. "Co chystáš?"

"To by tě zajímalo, viď, květinko?" popíchl ji zcela záměrně použitým oslovením a po očku sledoval, co ona na to.

"Mooc vtipný, vojáčku," zakoulela očima a nejraději by ho i pěkně praštila, nebo do něj aspoň šťouchla, jenže měl v ruce nůž, takže si to v zájmu jeho i svého zdraví raději odpustila. "Pořád nechápu, jak se v tý tvojí oholený hlavince taková kravina vůbec mohla zrodit."

George se smíchem poznamenal, že rčení Dlouhé vlasy, krátký rozum u něj očividně platí naopak. Její předchozí otázku ohledně chystaného programu opět zazdil a poslal ji se obléknout. A když už byla na odchodu, ještě za ní křikl, že jí dovolí vzít si s sebou knihu.

"Ale jen jednu!" zvolal za ní upřesnění.

"Ó, jak jsi šlechetný, pane!" zahrála divadlo, načež za ní z kuchyně přiletěla mokrá utěrka a ona se smíchem zmizela v ložnici.

O hodinu později se už rozvalovali v Kensingtonských zahradách na dece pod rozložitým dubem a George vybaloval z obřího piknikového koše croissanty a termosku s kávou, neboť ani jeden z nich ještě nesnídal.