Křižovatky našich životů

40. Normální zázrak Saturnálií

Když se po další dávce rešerší, zběsilého listování úzetky a komentáři a taky horečného psaní od práce konečně utrhla, bylo už dost po poledni. Nevadilo jí to, nikam nespěchala. Byl Štědrý den a nic moc v plánu neměla. Po obědě vezme Sherlyho vyběhat do parku a pak zajde za tátou. Večer nejspíš skončí u televize, nebo knihy. Prostě jen další normální den.

V parku byly mraky lidí. Vlastně všude bylo až moc lidí. Samé rodinky s ukřičenými dětmi na procházce před štědrovečerní večeří, staříci ploužící se v párech po nábřeží. Lidi. Všude lidi. Normálně jí to až tak moc nevadilo, ale teď jo. Cítila se jako největší ze všech misantropů. Omotala si volný konec šály do další smyčky okolo krku a zabořila do ní obličej až po nos. Vykašlala se na park a nohy ji téměř instinktivně samy zanesly do té části města, kam před mnoha měsíci s Sherlym zabloudila. Tentokrát už nebyla vyděšená, užívala si to. Tamní špinavá industriální a trochu strašidelná atmosféra byla sice naprosto v rozporu s přezdobenou a pokrytecky miloučkou náladou Vánoc všude okolo. Jenže to právě přesně korespondovalo s tím, jak se cítila ona sama.

Opět se při chůzi po výmolatých chodnících a rozpadajících se krajnicích ztratila ve své hlavě. Díky tomu dorazili domů mnohem později, než plánovala a na hřbitov dorazila jen chvíli před koncem otevírací doby.

"Ahoj tati," hlesla, jen co celá udýchaná stanula před jednoduchým náhrobkem s důvěrně známým jménem vyvedeným ve stříbře. Pak si přidřepla a malým smetáčkem, jež si půjčila z věšáku u brány, smetla z mramorové desky veškeré napadané listí. Doprostřed položila menší věnec a z tašky vylovila svíčku, kterou následně zapálila a postavila k tátově fotce. Milovala ji, tvářil se na ní tak šťastně. Sama ji fotila na oslavě jeho narozenin, jen pár měsíců před tou nehodou. "Pořád mi chybíš, víš to? Poslední dobou je všechno tak na prd, ve všem se hrozně plácám," mírně zvedla koutky úst do smutného úsměvu. Představila si, jak by se táta zachoval, kdyby tu byl. Pocuchal by jí vlasy, cvrnkl do nosu a pronesl něco jako: "No tak, nemrač se. Když nejde o život, jde o hovno. Všechno bude zase dobrý, Ally McBealová!" Rád si ji dobíral a ještě raději vymýšlel všechny možné narážky na její dětskou zálibu v právnických seriálech, touhu konat spravedlnost a taky na její studium. To poslední především, vzhledem k tomu, že se na právech ocitla vlastně omylem.

Netrpělivým pohybem si setřela slzy, které jí kanuly po tvářích. Pohodlně se usadila na zemi v tureckém sedu, nedbaje, že bude mít špinavý kabát, a dlouhé minuty tátovi vyprávěla, co je v jejím životě nového. Vyrušily ji až kroky kdesi za jejími zády.

"Omlouvám se, nechci vás vyhazovat, ale musím to tu už zamknout."

"Aha," vypravila ze sebe zvedajíc se ze země. Rukama v rukavicích si oprášila zadní část kabátu a omluvně se na postaršího muže ve vybledlém vaťáku usmála. "To já se omlouvám, ztratila jsem pojem o čase."

Doufala, že jí promluva s tátou trochu zvedne náladu, ale bylo to přesně naopak. Jak taky mohla čekat, že se bude ze hřbitova vracet vysmátá, že jo. Domů šla pěšky. Nebylo to daleko, cesta jí přesto trvala déle, než obvykle. Doslova se ploužila. Tou dobou už nejspíš všichni zasedali ke štědrovečerní tabuli, obklopeni svými blízkými, a ona tu kráčela sama tmou, se špinavým zadkem, a zarudlýma očima. Bylo to tak... surreálné, ano lepší slovo by nejspíš nevymyslela.

Když se konečně dostala domů, otevřela vchodové dveře a na místě zamrzla. V kuchyni se svítilo. Někdo tam byl. Zloděj? Vánoční vrah? V několika panikou naplněných vteřinách uvažovala, co má dělat, když se z obýváku ozvalo zvolání. "Jo? Jseš tam?"

George.

Jako omámená si odmotala z krku šálu, rozepla kabát a vše hodila na věšák, boty odkopla kamsi k botníku a šla za hlasem. Vážně tam byl, nezdálo se jí to.