Křižovatky našich životů

23. Konec

Ráno ji probudilo vyzvánění telefonu, ospale po něm hmátla na nočním stolku a zjistila dvě věci. Zaprvé už se nedalo úplně hovořit o ránu, neboť bylo půl desáté. Ale tomu se ani nedivila. Ze včerejšího večírku se nakonec vrátila až dlouho po půlnoci. Když totiž překonala zklamání z Tomova úprku, v čemž jí vydatně pomohla ochotná Blanka a ještě ochotnější láhev vína, docela dobře se bavila. Druhé zjištění ji ale přece jen malinko překvapilo, i když vůbec ne nepříjemně.

"Ahoj, Georgie," zavrkala do telefonu ospalým hlasem, a zatímco jednou rukou si přidržovala telefon u ucha, tu druhou si složila pod hlavu.

"No ne, já tě vzbudil, kotě? To mě moc mrzí," omlouval se.

"Vlastně jo, přišla jsem včera docela pozdě, ale to nevadí, stejnak musím vstát a vzít Sherlocka ven," uklidňovala ho a pohledem přitom spočinula na čtyřnožci, který zřejmě teprve teď zaslechl její hlas. Přiřítil se do ložnice a naprosto bez servítků hupsnul přímo do postele a začal Josefíně olizovat nohy. "Proč vlastně voláš?"

"To nemůžu jen tak zavolat?"

"Jasně, co bys nemohl, já jen-" To už ale Josefína neustála Sherlockovy pokusy vytáhnout ji z postele a se smíchem po něm sykla: "No tak, nech toho. Teď ne!"

V telefonu se rozhostilo několikavteřinové ticho. "Georgi?" zkusila jej oslovit, měla pocit, že se muselo přerušit spojení.

Z druhé strany se ozval o poznání odměřenější nebo možná napjatější hlas, než před pár okamžiky. "Josie, ozvi se později, nechci tě rušit."

Proč by ji měl rušit? Při čem jako? "Co blbneš? Nerušíš! A povíš mi už konečně, proč voláš?"

"Neruším? Ježíš, jseš v posteli, s Tomem," rozčiloval se. "Jasně, že ruš-"

"Ty jsi ale blb, nikoho tu nemám, pokud nepočítám Sherlocka, kterej mi momentálně okusuje ucho," osvětlila situaci a znovu pejska několika slovy usměrnila. "Takže?"

"Promiň," vysoukal ze sebe, "myslel jsem-"

"Tuším, co sis myslel. Přejdi k věci, jinak mě tu Sherly za chvíli sežere, asi už vážně chce ven." Sice ho chtěla vyvenčit ještě když se v noci vracela, ale pejsek moc nespolupracoval a rozhodně odmítl vylézt z vyhřátého pelíšku, tak to nakonec vzdala a doufala, že ji nechá vyspat. A vida, nakonec to nebyl on, kdo narušil její spánek, i když bylo evidentní, že jemu její probuzení také přišlo vhod.

"Jasně, zkratím to. Večer přijedu. Když to stihnu, měl bych být doma kolem osmé," vteřinku zaváhal, "Nemáš nic proti?"

Josefína, která musela definitivně uznat svou porážku a právě se posadila a spustila nohy z postele, při jeho slovech zavýskla radostí.

"Beru to jako souhlas," zasmál se George a pak už se jen rychle rozloučili.

Tahle zpráva jí rozhodně zlepšila náladu, zamířila do koupelny a když o pár minut později znovu zvonil telefon, přijala hovor s úsměvem, přesto, že byla sobota a dle volajícího šlo o pracovní hovor. Richard se s ní, v návaznosti na včerejší debatu, chtěl domluvit na schůzce, kvůli nové smlouvě, organizačním věcem, pohovorům a dalším nezbytnostem, kterým se teď bohužel nevyhne. Navrhoval příští středu. Josefína si nebyla tak úplně jistá svým programem a tak i s telefonem na uchu odpochodovala do kuchyně, kde měla na stěně nad odpadkovým košem pověšený kalendář; chtěla se ujistit, že skutečně v tu středu může a rovnou si tam schůzku i zapsat. Zrak jí ale spočinul na malém "m" s otazníkem, které si poznamenala k datu 6. února, což bylo před šesti dny. Ztuhla a na okamžik nebyla schopná slova. Před šesti dny, měla to dostat před šesti dny. Sakra.