Křižovatky našich životů

4. Nerande o sedmé

Stál tam a vypadal skvěle, pastva pro oči, prototyp dokonalého muže, Adonis. Mimoděk ji napadlo, že má takový zvláštní šmrnc, byl zcela odlišný od většiny českých exemplářů mužského pokolení.  Usmíval se a její pochyby se v tu chvíli naprosto vytratily.

"Ahoj, můžeme?" zeptal se tak přirozeně, jako kdyby se znali věčnost a přitom na ní mohl oči nechat. "Už mám docela hlad."

"Ahoj, jistě," oplatila mu úsměv a zatímco zamykala dveře, pokračovala dál, "a kam to bude?"

Pokrčil rameny. "To budu muset nechat na Vás, jak jsem říkal, vůbec to tu ještě neznám" odvětil a hned  pobaveně dodal, "jediné, co jsem zatím viděl, byla příšerná psychedelická kavárna v obchoďáku. Tenhle zážitek opakovat nemusím."

Už už se chtěl otočit k odchodu, ale zarazila ho.

"Ještě okamžik. Já, no...nemohli bychom si tykat?" Výraz, který se v tu chvíli objevil na jejím pohledném obličeji nebyl zrovna snadno dešifrovatelný, nejlépe by se dal asi popsat jako kombinace omluvného s prosebným. Vypadala v tu chvíli úplně jako malá holčička, stačila vteřina a jediný výraz, aby si z tváře odmazala celé desetiletí. Vykání vnímala jako ryze formální. Nevadilo jí ve škole, částečně v práci, na úřadech a při podobných příležitostech, jenže teď měla jít na večeři s pohledným sympaťákem, chtěla, aby to byl příjemný přátelský zážitek, nemínila si připadat jako když s lístkem v ruce čeká na cinknutí, aby si mohla u přepážky zažádat o nový pas.

"Klidně," roztáhl rty do ještě většího úsměvu a ukázal přitom svůj perfektní chrup, "budu rád."

Josefíně se ulevilo a mohla teď pokračovat v konverzaci s o něco větší jistotou.

Oba automaticky minuli výtah a zamířili na schodiště. Zřejmě vycítili, že ten posun v jejich vztahu od dvou cizinců k dvěma cizincům, kteří si tykají, stále není dostatečný na to, aby jim bylo příjemné sdílet společně tak malý prostor. Kráčeli vedle sebe.

Po chvíli přerušila ticho otázkou: "Na co máš chuť? Pizza, burger, steak, nějaká exotika?"

"Nebráním se ničemu, ale fakt bych si dal nějakou českou klasiku, třeba guláš. Jestli teda nemáš nic proti."

Překvapením povytáhla obočí vzhůru. "Na to nevypadáš."

"Na co, na to, že mám rád guláš?" Pobaveně stočil pohled do její tváře. " A na co podle tebe vypadám?"

Teď ji dostal. "Hm, to vlastně nevím," pokrčila rameny, "jen mě nenapadlo, že máš rád českou kuchyni."

To už byli venku a Josefína udávala směr, i když náhodný pozorovatel by to zcela jistě neuhodl. Šli vedle sebe bok po boku v uvolněné atmosféře. Nakonec vybrala restauraci asi dvacet minut chůze od domova. Guláš sice podávali v mnoha místních podnicích, ale většina z nich rozhodně nebyla tím, co by tu chtěla vůbec kdy někomu ukazovat. A navíc, jestli byl vážně dneska v Čekárně, tak jak si podle jeho popisu domyslela, potřeboval teď něco víc, než čtvrtou cenovou, byť s vynikajicím gulášem, na to, aby tu zkušenost vyhnal z hlavy.

"Abych byl upřímný, zas tak často si ji nedopřávám, protože k tomu nemám moc příležitost. Nejezdím sem často."

Tomu nerozuměla. "Jak to myslíš? Kam nejezdíš?" podivila se, "jako do Hradce?"

"Myslím sem, do Čech," vysvětloval, "žiju v Londýně."

Londýn? To skutečně nečekala. Pokud se vůbec nějak hlouběji zamyslela nad jeho jménem a náznakem přízvuku, nepřikládala ani jednomu nijak zvlášť velkou váhu. Jméno o původu zase tolik nevypovídá, mohl se nechat přejmenovat nebo si tak prostě jen říká, George, cool přezdívka, ne? A navíc, jeho čeština je prostě sakra bezchybná. No, zkrátka ji tím rozhodil.