Křižovatky našich životů

32. Nabídka, která se neodmítá

Počasí bylo čím dál hezčí, teplejší a optimističtější, ale Josefínina nálada tomu moc neodpovídala. Právě naopak, byla čím dál horší. Za těch pár týdnů, kdy se George vracel každý víkend, si na jeho přítomnost zvykla a teď, co byl pryč, se cítila podivně sama. Sama na všecko. Když měla špatný den, neměla si komu postěžovat, když se jí něco povedlo, neměla se o svou radost s kým podělit. Jedla u prázdného stolu, spala v prázdné posteli, na procházky s Sherlockem ji nikdo nedoprovázel. Občasné rádoby nenápadné novináře nepočítaje. Byli samozřejmě v kontaktu, několikrát týdně si volali a zpráv už si vyměnili snad stovky. Jenže, to není ono, že… 

A navíc si připadala až tragicky neschopná. Co se před lety odstěhovala od svého táty, byla zvyklá si vše zařídit, obstarat, domluvit, objednat, opravit. Zašla postupem času tak daleko, že už teď měla ve skříni v předsíni solidní sbírku nářadí, kterou mimochodem ocenil i George. Naučila se s aku vrtačkou, běžně rozebírala a čistila odpady, vymalovala si ložnici… Poslední dobou ale nic z toho dělat nemusela, George tam od Vánoc pořád tak nějak byl a cokoliv se doma pokazilo, to opravil a zařídil. O vše se postaral. Roky byla zvyklá spoléhat se jen sama na sebe a nevadilo jí to, bylo to tak normální a přirozené. Přišla si silná a nezávislá. A teď? Jak bleskově si zvykla na jeho přítomnost, tak rychle a přirozeně vzala za své, že už není na vše sama, že už nemusí být hrdinka, která zvládne vše od pečení po vrtání poliček. Proto byla teď trochu ztracená. Každá Sherlockova tlapka na zdi, jež potřebovala přetřít, každý uvolněný šroubek a vrzající dveře jí připomínaly, jak moc osamělá se cítí, bez ohledu na skutečnost, že díky svému čtyřnohému společníkovi nikdy nebyla doopravdy sama.

Snažila se však ve své momentální situaci hledat i pozitiva. Uvědomovala si, že s ním na blízku nevěnuje škole ani práci zdaleka tolik pozornosti a energie, kolik byla zvyklá. Na jejích studijních výsledcích to sice znát nebylo a v práci ji místo výčitek povýšili, takže s jejími výstupy zřejmě nespokojení nebyli, ona to ale přesto vnímala jako lehké selhání. Nerada dělala věci napůl, nebo jen tak, aby se neřeklo. Po Georgeově odjezdu se proto naplno vrhla do svých povinností. Pondělky a úterky trávila od rána až do pozdního odpoledne ve škole, ve středu chodila do práce a po zbytek týdne pracovala doma. Ve volných chvílích se snažila trochu připravit na zkoušky a hlavně na klauzury z občanského a obchodního práva. Z těch měla fakt vítr. Jednalo se totiž o vcelku záludné písemné zkoušky, založené na řešení fiktivních případů. Cílem bylo ověřit jak jsou studenti připraveni použít získané znalosti v praxi. Od starších kolegů slýchala o klauzurách doslova horory a tak nad tím už nějakou dobu seděla a zkoušela si je řešit nanečisto. Byla sice poměrně úspěšná, ale připravená se stejně zatím necítila.

A krom toho se v jejím životě udála i další podstatná změna. Začala běhat. Ano, neuvěřitelné se stalo skutečností. Sama nevěděla kdy a jak přesně k tomu došlo, ale najednou se přistihla, že stojí ve sportovních potřebách u regálů s běžeckýma botama.

Nejspíš na tom měl podíl Sherlock, který zjevně právě procházel psí pubertou a ačkoliv byl jinak zlatíčko, jakmile zůstal doma sám, vzdy mohla po návratu očekávat nějaké překvápko. Někdy to byl převržený koš, jehož obsah roztahal po celém bytě, jindy rozkousané boty, vyhrabané květináče nebo nevábně vonící nadělení naservírované uprostřed bílého koberečku s dlouhým chlupem, jež sloužil Josefíně coby předložka před vanou. A tak ho před každým odchodem brala ven. Čím déle měla být pryč, tím více se ho snažila unavit, aby doma prostě padl a co nejvíce času bezpečně prospal. Zřejmě někde tam se zrodil nápad s běháním.

Nejprve se snažila vybíhat jen brzy ráno, nebo večer. Zkrátka za tmy. Z těch několika málo pokusů s Georgem si velice jasně pamatovala dvě věci - pokaždé je rudá jako sovětská vlajka a funí jak Bradavický expres. Nic co by měl kdokoliv vidět. Začátky byly krušné. Zdálo se jí, že to nemá absolutně žádný smysl, nespatřovala sebemenší zlepšení. Každý den to chtěla vzdát. Pak se to ale zlomilo. Začala si užívat ty chvíle, kdy mohla vypnout a nemyslet na blížící se zkoušky, na průšvih v práci, který bude muset napravit, na to, že podlaha už zase potřebuje vytřít… V průběhu pár týdnů si tuhle činnost zamilovala a pokud náhodou neměla pár dní čas, cítila se nesvá. Milovala to, i když domů se stále vracela jako pěkně uzrálé rajčátko.