Křižovatky našich životů

17. Mýtický soused prostitut

Následující dny jim ubíhaly s děsivou rychlostí. Všechny byly totiž víceméně stejné. Vstávali brzy, aby se mohli společně nasnídat, toho se totiž nehodlali vzdávat, pak vzali Sherlocka, jak Josefína pejska pojmenovala, na rychlou procházku a úderem osmé hodiny ranní zasedala k učení. George ten čas využil většinou ke cvičení, běhání nebo i čtení a někdy si prostě jen sedl k ní a civěl na ni tak dlouho, dokud to nevzdala a nezaklapla knihu. Odpoledne a večery trávili spolu, většinou na procházkách městem, kde objevovali všechna zákoutí, zajímavá pro zvědavý psí čumáček a také v parcích, kde se mohl hafan dosyta vyběhat. A taky doma.

Jejich roztomilá rutina páru po deseti letech manželství byla narušena až předposlední den v roce.

Tentokrát se Josefína učila poměrně dost i po obědě, protože měla pocit, že zkrátka nestíhá. George se jí za to sice trošinku vysmál, protože v životě neviděl nikoho tolik se učit, ale nakonec ji přece jen nechal být a odešel k sobě, ať prý se pro něj staví, až skončí. A to také udělala, sklidila veškeré učebnice, výpisky, komentáře a úzetka na jednu hromadu, tu hodila na kraj velkého jídelního stolu a vydala se za svým spolubydlícím. Našla ho u něj v obýváku. Seděl na gauči, teda teď spíš ležel, nohy měl natažené na konferenčním stolku a spal. A ne sám. Na klíně mu ležel schoulený Sherlock a George jej i ve spánku jednou rukou instinktivně jistil, aby se ta chlupatá koule neskutálela na zem. No, co si budeme povídat, když je tam Josefína takhle našla, málem se roztekla.

V tu chvíli ale štěně, jako kdyby vycítilo její přítomnost, ospale otevřelo očka, zvedlo hlavu, a jakmile spatřilo paničku, okamžitě seskočilo ze svého vyhřívaného pelíšku a běželo k ní. George se jen trochu zamlel a něco zamrmlal, ale spal dál, proto se Josefína rozhodla, že vezme Sherlyho na procházku sama.

Venku už byla tma jako v pytli, a taky docela zima, ale nefoukal vítr a sněžit přestalo už asi před hodinou, takže vlastně by se dalo říci, že bylo na procházku ideální počasí. Navíc ji z toho učení trochu bolela hlava a chtěla se opravdu důkladně provětrat, takže zvolila neobvykle dlouhou trasu, která zahrnovala několik parčíků na nábřeží, stánek se svařákem v centru města a taky Lindino bydliště. I když to poslední byl spíše okamžitý nápad, než plán.

Jakmile stanula před brankou menší prvorepublikové vilky, ve které její kamarádka s rodiči bydlela, zmáčkla zvonek nadepsaný Bartošovi. Po chvíli se v okně v přízemí objevila Lindina rezatá hlava.

"Ahoj Lindi," upoutala na sebe pozornost, neboť to vypadalo, že kamarádka si jí za brankou nevšimla, "to jsem já, Josefína. Můžeš na chvíli ven?"

"Jeee, čau Pepuš, co ty tady? Děje se něco?" zvážněla najednou.

"Ale ne, nic se neděje," uklidňovala ji její hnědovlasá přítelkyně, "jen ti chci někoho představit."

Linda se ještě víc vyklonila z okna a zatřásla se zimou; na sobě měla jen tričko s krátkým rukávem.

"A kde ho máš? Nikoho tam nevidím."

"Pojď sem a uvidíš!" Zavolala na ni do okna a culila se jako sluníčko. Strašně už se chtěla někomu pochlubit tou malou chlupatou katastrofou.

"No joo, porád, ty tajnůstkářko." zahučela, zmizela v okně, které následně zavřela.

Sotva po dvou minutkách se v kabátu a obmotaná šálou objevila za brankou, odemkla ji a zahalasila: "Tak koho mi to chceš představit?" A pak si všimla štěněte, jež právě úspěšně svázalo své paničce nohy vodítkem.

"Ježíš, ten je roztomilej, nebo roztomilá?" upřela na kamarádku tazavý pohled.

"Roztomilej," odvětila Josefína, "jmenuje se Sherlock" dodala ještě a jala se odmotávat vodítko ze svých nohou, protože jinak by se při první příležitosti určitě zabila.