Křižovatky našich životů

27. Hlavu vzhůru, kotě, nejdem do války

Oba měli z nadcházející návštěvy celkem vítr.

George zřejmě proto, že si plně uvědomoval, jak komplikovaný vztah je s Josefínou pojí. Teda, doteď komplikace spočívaly v tom, jak přesvědčit ostatní o tom, že jsou skutečně jen přátelé, nicméně poslední dobou měl i on sám pocit, že je to najednou jaksi zamotanější, než dřív. A když sami nemáte v hlavě tak úplně jasno, zkuste někomu něco vysvětlovat, že. Navíc od Josefíny samozřejmě věděl, že její otčím není zrovna sympaťák, ostatně, on sám jej po pár zážitcích, které s ním sdílela, označil nepěkným výrazem. Nahlas to vlastně tehdy řekla ona, ale on s tím označením plně souhlasil, takže vřelé přijetí a přátelskou atmosféru, minimálně z Mirkovy strany, neočekával. A to ani nepočítal tu drobnost, že jejich drahocenný poklad zmrzačil. V jednom měl ale přece jen jasno. Josefína byla důležitou součástí jeho života, proto si přál, aby tohle setkání dopadlo co nejlépe.

Ona přemýšlela v podstatě nad tím samým. Svůj vztah s Georgem pitvat nehodlala, je to prostě její nejlepší přítel a hotovo. Víc do toho nikomu není. Také samozřejmě neměla v plánu vytahovat na světlo potenciálně problematické aspekty jejich vztahu, třeba to faktické soužití. I tak jí ale bylo jasné, že všetečným dotazům se nevyhnou. Zvlášť když přihlédla k tomu, kým ten muž po jejím boku je, o kolik je starší a nespornému faktu, že nikoho jiného jim nikdy představit nepřivezla. Ale tohle vlastně způsobila její máma svojí bujnou fantazií, takže to by se okecat dalo.

Sečteno podtrženo, nejeli tam zrovna s úsměvem na rtech. Valnou část cesty mlčeli, poslouchali rádio a občas okomentovali nějakou písničku. Zdaleka nejlepší náladu měl asi Sherlock vzadu v kufru. Lebedil si ve svém novém přepravním boxu, který mu George pořídil, a tahal střeva z plyšového pštrosa.

Před domem zaparkovali tak čtvrt hodiny před polednem a když se Josefína chystala u branky zazvonit na zvonek, stiskl jí George povzbudivě rameno a líbnul do vlasů. "Hlavu vzhůru, kotě. Nejdem přece do války."

"To si jen myslíš," šeptla a zmáčkla zvonek, vedle kterého byla na honosné jmenovce vyryta dvě jména, Beková a Chladil. Těžko říct, jestli se snažil uklidnit ji, nebo spíš sebe, ale s ní očividně neuspěl.

"Mami, tohle je George," představila Josefína svého společníka jen co si v hale odložili kabáty. "Ten George, který mě tu o Vánocích vyzvedával, pamatuješ?"

To vzal svalovec jako signál a napřáhl pravou ruku směrem k matce své přítelkyně. "Jsem George Downey, madam. Moc rád vás konečně poznávám," pronesl sametovým hlasem a předvedl dokonalý hollywoodský úsměv, vzor č. 352.

Paní Beková si mladého muže pár okamžiků zkoumavě prohlížela. Zřejmě dumala, jestli to přece jen nebude ten Sergej, ale nakonec nabízenou pravici přijala. Nejspíš v těch tmavých kalhotách a košili přece jen působil jako slušný chlap. I Josefína si všimla, že mu to dnes mimořádně sluší.

"Také vás ráda poznávám, Georgi." Pak se na okamžik zarazila a nejistě se otázala: "Smím vám tak říkat?"

Zářivě se usmál a přikývl. "Samozřejmě, paní Beková."

Oba dva návštěvníci zaznamenali zvláštní výraz, který se teď usídlil na tváři Josefíniny mámy, a dovtípili se, o co se jedná. Byl jí povědomý, ale zatím ho nedokázala zařadit. Vyměnili si pobavený pohled a když je vyzvala, aby ji následovali, přitočila se brunetka ke svému společníkovi.

"Schválně, jak dlouho to bude trvat," šeptla.

A on jí s pečlivě naaranžovaným samolibým úsměvem odvětil, že dlouho určitě ne, neboť je přeci hvězda a navíc naprosto neodolatelný a nezapomenutelný.