Křižovatky našich životů

36. Miss vraždící družička

Obřad se měl sice konat až v poledne, ale George s Josefínou dorazili do Černého mlýna již ráno. Nechtěli tu dlouho a úmornou cestu, z Hradce na Moravu po rozdrbané a věčně napůl uzavřené dálnici D1, absolvovat  na poslední chvíli. A taky měla Josefína v plánu pomoct mámě s čím bude potřeba a dělat jí společnost během líčení a česání. Krom toho paní Beková, zanedlouho už Králová, trvala na tom, že domluvená vizážistka nalíčí i ji. Neprotestovala, aspoň to bude mít bez práce.

Svatba to neměla být ani velká, ani malá. Byl to kompromis se zhruba dvěma, možná třemi desítkami hostů. Josefínina máma totiž toužila po komorní svatbě, zatímco pan advokát trval na opulentní události, kam by mohl pozvat i všechny své kolegy, známé a bývalé spolužáky, na které už dávno ztratil kontakt. Čistě z dobroty srdce, určitě ne proto, aby mohl všem ukázat, jak dobře se má.

Na místě se ale vzácně shodli, alespoň tak to Josefíně líčila máma. Zrekonstruovaný mlýn, patřil Mirkovu kamarádovi ze střední a naplánovali si tam vše od obřadu, přes hostinu, až po ubytování svatebních hostů. Musela uznat že stěží mohli vybrat lépe. Celý areál se nacházel stranou od silnice, z jedné strany sousedil s lesem, ve zbytku jej lemovala pole právě kvetoucích slunečnic a třešinku na dortu tvořil potok, vinoucí se napříč pozemkem. I díky němu to místo působilo až pohádkovým dojmem, jako byste se ocitli uprostřed filmových kulis. Josefína tuhle myšlenku vyjádřila i nahlas, George s ní ale moc nesouzněl.

"No nevím, kotě. V kulisách, ve kterejch jsem točil naposled, by ses asi vdávat nechtěla…" usadil ji a dál si to štrádoval k hlavnímu vchodu.

To je tak, když zapomenete, s kým mluvíte. Povzdechla si a následovala ho dovnitř. On nesl tašky, na ni zbyly drobnosti a Sherly.

Když se ujistili, že všechna zavazadla, a hlavně šaty na převlečení, mají bezpečně ve svém pokoji,  George zamířil se Sherlockem na obhlídku terénu. Ona se vydala na druhý konec chodby.

"Ahoj mami," ohlásila se již ode dveří. Její máma k ní seděla zády a byla právě uprostřed procesu vzniku svatebního obličeje.

"No ahoj Josinko," oplatila jí máma pozdrav, "Pojď sem ke mně, ať tě vidím. Verunko," obrátila se ke slečně, jež se jí právě snažila vylepšit, "to je moje dcera, Josefína."

Slečny si vyměnily úsměv a potřesení rukou, načež Josefína zaujala místo naproti nevěstě, ale přece jen kousek stranou, aby nezacláněla.

"Tak co, jseš nervózní?" vyzvídala a prohlížela si přitom mámin účes - jednoduchý uhlazený drdol. Líbil se jí, byl elegantní a slavnostní, ale nic přehnaného.

"Ani ne, nezapomínej, že to pro mě není poprvé. Pro Mirka jo, ale já už se jednou vdávala, víš?" poučovala svojí dcerku se zavřenýma očima, neboť slečna Veronika právě pracovala na jejích očních víčkách. Snažila se přitom moc nehýbat, aby jí příliš nekomplikovala práci. A taky aby neměla zlatavé stíny po celém obličeji.

Josefína zakoulela očima. "Jasně, že vím, mami. Ten první nešťastník, kterýho sis brala, byl můj táta."

Na čele paní Bekové se na okamžik zhmotnila dvojice rovnoběžných vrásek. "Nebuď drzá, Josefíno. A vůbec," zakabonila se ještě víc, jakmile mohla otevřít oči a pořádně si svou holčičku prohlédnout, "tos nemohla jít včas spát? Podívej se, jak vypadáš. Co ty kruhy pod očima?" vyčetla jí a hned se upnula ke kouzelnici, která se momentálně štrachala ve svém bezedném nerezovém kufru. "Verunko, zvládnete s tím něco udělat?

Slečna přes ksichty znalecky okoukla ten Josefínin a odvětila, že to bude brnkačka.

Nevěsta však už odpovědi nevěnovala žádnou pozornost. "Proboha Josefíno, ani ty vlasy sis nemohla aspoň...co já vím, vyžehlit třeba? Radši ani nechci vidět tvoje šaty!" zaútočila na nebohou divoženku a naštvaně jí přitom sjížděla ostřížím pohledem. Zřejmě hledala další mouchy.