Křižovatky našich životů

28. Důlek ve zdi a cukrová vata

Když tehdy po nedělním brunchi, který si kvůli Sherlockovi dopřáli na pokoji, odjížděli z Brna zpět domů, neměli ani tušení, že se za ně už u hotelu pověsili novináři. Muselo to tak být. Hned v pondělí vyšel v jakémsi internetovém plátku článek o tom, že George Downey, představitel geniálního detektiva a nejnověji i superschopného agenta CIA, byl viděn v brněnském hotelu Grandezza s mladičkou brunetkou, s níž, podle důvěryhodného zdroje přímo z hotelu, sdílel pokoj. Bylo naprosto jasné, že to není náhoda. A taky si vcelku rychle domysleli, kdo byl tím zasvěceným zaměstnancem, který se s novináři tak ochotně podělil o informace. Následujícího dne se na ně z titulky téhož hodnotného periodika usmívala profilová fotka z Josefínina Facebooku. V článku její jméno sice nezmínili, ale podle všeho jej znali. Doprovodný obrazový materiál už byl jen třešinkou na dortu. Oni dva před hotelem, George jak venčí Sherlocka, Josefína spěchající do školy a dokonce i pár záběrů na bytovku, ve které bydleli.

George se hrozně rozčílil. V první chvíli si myslela, zcela logicky nutno podotknout, že ho naštvalo, jak se mu ti rádoby investigativní švábi hrabou v soukromí. Jistě, pár článků se už objevilo, ale v žádném nebylo nic převratného ani konkrétního. Nic, kvůli čemu by se měl znepokojovat. Dosud to prostě házel za hlavu. Teď to ale bylo vážnější, proto jí jeho reakce přišla pochopitelná. Vážně byla přesvědčená, že jde o něj, ale nemohla se víc mýlit.

Přecházel po kuchyni jako tygr v kleci, z očí mu sršely blesky, pěsti zatínal, až mu klouby zbělely.

"Georgi?" oslovila jej opatrně a zůstala raději stát opodál, šla z něj trochu hrůza.

Zastavil se, přeměřil si ji naprosto nečitelným pohledem, pak se otočil čelem ke zdi a vší silou do ní praštil. Ve stěně mezi lednicí a dveřmi do jeho kuchyně zůstala hluboká promáčklina, kterou ještě vylepšilo několik rozmáznutých skvrn od krve.

Teď už nevydržela stát stranou. Vrhla se k němu. "Georgi! Co sakra blbneš?!"

Zatímco ona ustaraně obhlížela škody na jeho ruce, on si prohlížel ji.

"Promiň mi to, Josie..."

"Na to se vykašli, je to jenom zeď," odbyla ho, aniž by zvedla oči. "Co ta ruka?"

Otázku na svou končetinu ignoroval, nezajímala ho. "O zdi přece nemluvím."

Tím si získal její pozornost.

"A o čem teda?"

"O tom všem, přece," vyhrkl. Vytrhl svou pracku z jejího sevření a rozhodil rukama. "O tom všem, do čeho jsem tě namočil."

"Myslím, že to nebude tak zlé," oponovala mu a zamířila ke kávovaru, trochu voňavého dopingu by mu mohlo udělat dobře. "Dáš si kafe?"

"Ne, tohle kafe nespraví. Uvědomuješ si vůbec, do jakejch sraček jsem tě zatáhl?"

"Georgie, já-" chtěla protestovat.

"Ne, poslouchej, protože tohle vážně není v pohodě, jasný?" vychrlil ze sebe, zatímco mířil jejím směrem. Jen kousek od ní se ale zarazil, frustrovaně si vjel oběma rukama do vlasů a zas se obrátil a odpochodoval na druhou stranu.

"Myslím, že nemáš ani tušení, co se teď bude dít," začal s děsivou vážností.

Josefína se zhluboka nadechla a zase vydechla, vyndala z horní skříňky dvě whiskovky, postavila je na bar a do každé z nich nalila štědrou dávku. Přece jen ji to naučil pít.

George zpozoroval její počínání, proto si k ní u baru přisedl, načež se chopil sklenky. Chvíli jen civěl na její zlatavý obsah a pak do sebe půlku kopnul.