Viteál Smrti || HP ff [POZASTAVENO]

XXXVII.

Pohled Maranayy:

Co cítím okamžitě, tak je chlad a pach plísně. Pak bolest. Bolest celého těla, a hlavně hlavy. I přes zavřené oči mám pocit, jako kdyby se se mnou celý svět točil, a já ani nebyla pevně na zemi.

Ležela jsem někde v tmavé kobce. To mi přišlo na mysl hned, co jsem se pokusila otevřít oči. Ale mohlo to být klidně provizorní vězení. Ani bych se nedivila...

Poslední co si pamatuji je jak mi Umbridgeová cosi nalila do krku a pak nic. Odpadla jsem. A ocitla se tady. A ani nevím kde přesně.

,,Ugh..." hlesnu po svém marném pokusu o to se posadit. Nemám vůbec žádnou sílu v rukou ani v nohou. Nemám sílu mluvit. Ani přemýšlet... Nemám sílu na nic.

Co mi ale došlo byla jedna věc.

Jsem v koncích...

*****

Uběhla nějaká doba, nevím jak dlouhá přesně. V té tmě se čas odhaduje velice špatně. Sotva si vidím na špičku nosu.

Už jsem se trochu dostala z toho stavu nemohoucnosti. Pokusila jsem se najít svou hůlku, ale marně. Ještě aby mi jí nechali...

To by udělali jen nějací pitomci.

Jestli jsem zkoušela svojí bezhůlkovou magii? No samozřejmě, že zkoušela. Ale nic se nestalo.

Myslím, že ten lektvar má potlačit veškeré magické schopnosti, a nejspíš ho byla pěkně silná dávka.

Musel mě unést někdo, kdo dobře ví, jaké mám schopnosti a co dovedu.

A v tom momentě, kdy už mi to došlo, se otevřely dveře mojí cely.

Líným krokem ke mně došel.

Za ním se krčil Červíček, který jen čekal na rozkazy jeho pána. Zároveň díky Pettigrewově hůlce do místnosti pronikalo trochu světla.

Voldemortův věrný had se mu plazil u bosých chodidel, zatímco on se na mě z výšky povrchně díval.

,,Vida, vida." promluvil po době ticha, co jsme na sebe zírali. Ovšem já o mnoho víc nenávistně.

,,Není to naše malá, přemocná čarodějka?"

Mluvil takovým způsobem, až z něj přímo bylo slyšet, jak se mi vysmívá.

,,Začínám mít pocit, že mi ty moje smrtící kletby v poslední době moc nejdou. Nejdřív Potter, a teď i ty..." začal pomalu pár kroky přecházet z místa na místo.

,,Skoro to vypadá, jako byste znali tajemství nesmrtelnosti po které prahnu celý svůj život."

Náhle se zastavil a sklonil se až k mému obličeji. Musela jsem se co nejvíc natisknout ke stěně, abych mu nebyla tak příšerně blízko.

,,Co jsi zač?" zasyčel skoro jak had, až mu oči rudě zaplály.

Jenže ode mě se odpovědí nedočká.

Stisknu pevně zuby a odhodlaně, ze všech svých posledních sil, mu hledím do jeho bledé tváře.

Jen co pochopil, že mluvit nehodlám, se značným podrážděním se zase narovnal a pevně stiskl mezi prsty svojí hůlku.

To už jsem začala být lehce nervózní.

,,Dokud budeš mít svázaný jazyk, budeš tu trčet. A je mi jedno, jak dlouho to bude." sykl nenávistně.

Už se otáčel na patě k odchodu, když se zastavil a se zlomyslným úšklebkem se na mě podíval.

Pár kroky přišel opět o něco blíž, když se odporně zašklebil.

,,Jak mi tu tak ležíš u nohou na té špinavé, prohnilé podlaze, přijde mi, že si o to vyloženě říkáš." zasmál se tiše, a s tím největším potěšením na mě seslal jeho mučící kletbu.

A pak znovu.

A znovu.

A znovu.

Nepřestal ani když se celým prostorem ozvalo nechutné prasknutí v mojí hrudi. Hned nato jsem pocítila palčivou bolest.

Přidal na síle.

A pak už jsem bolestní omdlela...

*****

Pohled třetí osoby:

Snape zjistil, že Maranaya kamsi zmizela. Ale měl za to, že se asi někam přemístila, a po prázdninách se zase vrátí, tak jen seděl ve svém pokoji a utápěl se v hořkých slzách sebelítosti.

Brumbál byl ovšem prozíravější. Znal Maranayu a tohle není její styl. Přesto však chtěl zkusit všechna možná místa, kam by mohla utéct.

Jako první zkusil komnatu nejvyšší potřeby. Tam ale nepochodil. Ani na věži nebyla. Ani v žádné z koupelen.

Nakonec zkusil sídlo řádu, kde přes svátky pobývali spolu se Siriusem a Remusem i Weasleyovi, Harry a Hermiona.

Byla to poslední možná naděje.

Jen co se objevil na koberci v obýváku, všichni přítomní se na něj překvapení, ale úsměvaví, podívali.

,,Brumbále, to je mi ale návštěva!" zahlaholil zvesela Sirius, a šel přivítat ředitele Bradavic. ,,Maya s Vámi nepřišla?"

Sirius se koukl zběžně za ředitelovo rameno, ale úsměv ho neopouštěl.

Muž s bílým, dlouhým vousem, posmutněl více než doteď byl. A to už znejistili všichni.

,,Mám pocit, že nesu špatné zprávy." začal sklesle, a smutným, skelným pohledem se podíval na všechny přítomné.

,,Co se stalo?" ozval se Harry a vstal. Upřeně se zahleděl na jeho oblíbeného profesora, a doufal, že se neděje tak zle, jak tvrdí. Ale jakmile nese Brumbál špatné zprávy, jsou víc než jen to...

,,Maranaya zmizela."

Tahle věta jako by měla schopnost nechat všechny zamrznout na místě a umlčet je. Tak to pak v místnosti vypadalo.

,,Jak zmizela?!" vyštěkl vyděšeně Sirius, který stál muži nejblíž. Veškerá jeho dobrá nálada náhle zmizela.

,,Už dva dny jsem jí neviděl nikde ve škole. A to je víc než podezřelé. Už by se měla dávno vrátit zpátky. Obávám se, že jí něco zlého postihlo..." svěsil ramena Brumbál.

,,Musíme jí najít. Okamžitě!" začal odhodlaně Harry, ale nikdo se k němu nepřidával.

,,Co je s vámi? To jí nechcete jít hledat?" divil se a ohlížel se na všechny jeho přátele a novou rodinu.

,,Obdivuji tvou kuráž, Harry, ale myslím si, že vím přesně, kde je. Nebo spíš kdo jí vězní..." zakroutil hlavou nešťastně ředitel.

,,Kdo?" zeptal se ihned brýlatý chlapec s jizvou. ,,Kdo ji vězní?!"

,,Lord Voldemort." hlesl ředitel, a nyní se rozhostilo doslova mrtvolné ticho.

Všichni se obávali o dívčin mladý život...