Viteál Smrti || HP ff [POZASTAVENO]

IX.

Čím více se blížila ta chvíle, kdy jsem měla vyjít z ložnic a dojít před Velkou síň a nechat se Victorem odvést do středu parketu na zahajující tanec šampionů, tím méně se mi chtělo z toho pokoje pryč.

Tak moc se mi tam nechtělo, že bych snad radši strávila večer v přítomnosti Malfoye a jeho tupých keců. A to je dost slušná sebevražda...

Ale nedalo se nic dělat, jít jsem musela.

Spolubydlící už nadšeně vycupkaly z pokoje ven, a já tak mohla v klidu přemýšlet, co se sebou udělám.

Vlasy a líčení jsem nijak zvlášť neřešila, udělala jsem si s pomocí hůlky ozdobný drdol, přičemž byl chaoticky upravený a pramínky po stranách obličeje se mi kroutily na lícních kostech. Stejně tak jsem si jen nalíčila řasy a rty přejela leskem.

Problém byl, jaké šaty se budou na takovou akci hodit?

Krum bude mít na sobě rudý plášť, ale Zmijozel se pyšní zelenou a stříbrnou. Nevěděla jsem, jakou variantu vybrat spíš...

Zahleděla jsem se do zrcadla na svůj odraz a prohlédla si přívěšek, co mi daroval Harry k Vánocům. A vtom mě to napadlo...

Když Vánoční ples, tak tedy Vánoční.

Vytvořila jsem na sobě jednoduchý živůtek s tenkými ramínky a sukni nabíranou třemi vrstvami vzdušného materiálu bílé barvy. Sukni tvořilo několik cípů zvlněné látky a tvořily tak krásně chaotický vzhled. Podobný, jako můj účes. A nakonec, jako zlatý hřeb, konec živůtku a v pokračování vrchní část sukně ozdobím pár stříbrnými vločkami, které se postupně vytrácí.

Po pohledu do zrcadla na svůj výtvor se musím pousmát.

No, ať už se mi tam chce, nebo ne, tohle se mi povedlo.

Nazuju si třpytivé lodičky ve stříbrné barvě, abych doplnila stříbrné vločky na šatech, a opatrně sejdu schody z ložnic až do společenské místnosti.

Nikdo tu není, tudíž si budu muset pospíšit, abych nepřišla pozdě.

Na chodbě se rozhlédnu, jestli mě někdo neuvidí, a přemístím se nad schody, které stačí sejít abych stanula před dveřmi síně.

Zhluboka se nadechnu, a doufám, že to přežiju.

A  jen co stanu nad schody všem na očích, zažiju ten odporný klišé moment z filmů. Všichni na mě zírají, mezitím co se snažím se nezabít na těch příšerných schodech a nezakopnout o vlastní nohy.

Raději se nedívám na ty lidi, co tam kolem postávají, a s úlevným nádechem konečně sejdu poslední schod.

V ten moment jsem konečně vzhlédla a podívala se, kdo všechno tu je. Ukázalo se, že už tu čekají pouze šampioni a jejich doprovody.

A můj partner se ke mně ihned připojil.

Galantně mi nabídl rámě a zařadil se do skupinky ostatních, kteří už byli připraveni pro to vstoupit do sálu a zahájit ples.

,,Cette robe est magnifique!" promluvila na mě Fleur se zářivým úsměvem. Ačkoliv jsem přesně netušila, co říkala, došlo mi, že to bylo něco o mých šatech a o tom, že vypadají krásně.

Mile jsem se proto na ní usmála, a pak se otočila čelem ke dveřím.

,,Má právdu. Móc ti tó sluší." pochválil mě i Victor, když se ke mně mírně nahnul, aby mi složil kompliment.

Nestačila jsem nijak reagovat, neboť se dveře do síně otevřely dokořán a my postupně vcházeli vně.

Prošli jsme uličkou, kterou vytvořili ostatní studenti až na parket, kde jsme zaujali taneční pozice a poté, co spustila hudba, započali tanec.

Musím uznat, že Victor Krum je výborný chytač i tanečník. Akorát mě trochu děsí, když se mi dívá upřeně do očí. To mě vždy zamrazilo v zádech, a chladem to jistě nebylo.

Konečně hudba dohrála, a náš zahajující tanec tak skončil.

Ostatní se postupně přidávali na parket, ale já další kolo plánovala vynechat.

Omluvila jsem se proto Victorovi, že potřebuji chvíli pauzu, a šla jsem si sednout k jednomu ze stolů.

Ne, že by mě to až tak nebavilo, ale přišla jsem si zničeně...

Možná to bylo tím, že mě tížilo moje vědění. To, že vím, co se má stát, a že to od tohohle školního roku půjde z kopce.

,,Smím prosit?" ozvalo se nade mnou a pak se mi do zorného pole dostala čísi natažená ruka. Vzhlédla jsem jen proto, abych spatřila usmívajícího se Cedrica.

,,Uhm, já ti nevím... Aby Victor nežárlil." řeknu na oko ustaraně, ale posměšný úšklebek, co se mi rýsuje na tváři, neskryju.

Přijmu jeho nabízenou dlaň a nechám se odvést na parket, kde zaujmeme postoj pro ploužák a začneme se pohupovat do rytmu.

,,Tohle je ten tvůj zamluvený tanec?" zeptám se ho a lehce nakloním hlavu.

,,No, uhádla jsi." usmál se, ale na svoje otázky, které si jistě pečlivě připravoval už od toho okamžiku, co jsem si mylně myslela, že mě chce pozvat na ples, nečekal dlouho.

,,Zajímalo by mě, jak jsi to vůbec dokázala?" začal, ale hned svojí otázku upřesnil. ,,Myslím; Jak jsi dokázala vymyslet svoje vlastní kouzlo? Vzhledem k tomu, že mě pohár vybral jako jednoho z nejschopnějších kouzelníků v mém věku bych řekl, že něco takového bych ani já nedokázal. Tak mi pověz jak je možné, že ty ano?"

Bylo na něm vidět, že touží po tom dozvědět se pravdu. A já bych mu jí ráda dopřála. Jenže nemůžu. Buď by mi nevěřil, nebo by mě nařkl že jsem dočista šílená. A nebo hůř... Uvěřil by mi a chtěl by zjistit ještě mnohem víc.

,,No, matka mě doma velmi pečlivě připravovala a učila jen tomu nejlepšímu, a jednou mi dala za úkol vymyslet vlastní kouzlo. Tohle bylo první, co mě napadlo, protože jsem tehdy studovala o dracích a způsobech jejich oslabení. A tak se povedlo, s matčinou pomocí, kouzlo vytvořit a upravit tak, aby fungovalo." pokrčím lhostejně rameny a doufám, že jsem byla dost přesvědčivá. Jako vždy, když někomu lžu...

Cedric se na mě zamyšleně díval s mírně nakrčeným obočím a dlouho mlčel. Skoro jsme odtancovali celou píseň, než konečně zase promluvil. Ale možná měl radši mlčet a nechat si to pro sebe.

,,Člověk se ti nesmí dívat zpříma do očí, když lžeš. Pokaždé, jakmile vyslovíš to, co chceš ostatním nabulíkovat, se ti neskutečně zmenší zorničky. Dej si na to pozor, Mayo." doporučil mi šeptem, když se naklonil k mému uchu, jako já tehdy po zápase s draky, a pak se jen s úsměvem na rtech uklonil a odešel.

A já tak zůstala stát uprostřed parketu naprosto zbavena slov...

Dobrá. Myslela jsem si, že jediný, kdo by mohl odhalit moje tajemství je Brumbál, ale teď si tím nejsem tak jistá.

___________________________________________

A/N

Ehm... Omlouvám se za zpoždění? 🥴😅

Dobrá, dobrá. A pomůže, když řeknu, že se mi porouchal obraceč času a já se dřív nedostala k psaní? 😁

Tak nic... 😒😞🤣

No, trochu jsem se zasekla, ale mám pro vás dobré zprávy!

Mám teď předepsaných asi deset kapitol s tím, že mám vše dopsáno až ke konci ročníku a Turnaje.

Budu teď vydávat každý den dvě kapitoly, dopoledne a odpoledne jednu.

Snad tu někdo zůstal, nebo se někdo vrátí 😅😅

Mějte se kouzelně✨
___________________________________________
Kučerová Markéta