Viteál Smrti || HP ff [POZASTAVENO]

XXIII.

Po zbytek večera jsem zůstala sedět u stolu v kuchyni, a s hlavou plnou myšlenek hleděla do tmavého dřeva. Pořád jsem přemýšlela nad tím, jestli byl vážně dobrý nápad mu to říct. Jestli nebylo lepší mlčet...

,,Mayo?" ozvalo se od vchodových dveří, a já překvapeně zvedla hlavu. Mezi futry stál nejistě zrzek, co si od loňska nechal zastřihnout vlasy zrovna, jako jeho bratr.

Nic neřeknu. Ani nemám co. Na nic se neptal, a ani mě nenapadá, co říct.

Chvíli mlčí a zamyšleně mě pozoruje, jako by si snažil v hlavě něco urovnat.

Když konečně promluvil, jeho slova mi jen přidala další ránu do srdce, které stihl dnes dost rozdrásat Harry. ,,Proč jsi to řekla? Proč jsi to dál nedržela v tajnosti?"

Natolik mě zmátl, až jsem si nebyla jistá, zda mám na tohle odpověď.

,,Já chtěla, abyste věděli pravdu. Abyste věděli, že tu pořád jsem a že se na mě můžete kdykoliv obrátit a já vám ráda pomůžu. Že stojím při vás." pokusím se ze sebe něco dostat.

,,Jo, tohle chápu, ale... nebylo by bývalo lepší dál předstírat Mariu Collinsovou, budoucí učitelku v zácviku, a působit jen za oponou? Takhle když nás někdo dopadne a prohlídne nám hlavu, tak všechno zjistí a může se to donýst až k ty-víš-komu." překřížil si ruce na hrudi a dvěma kroky vešel do místnosti, blíže ke mně, zaraženě sedící na židli.

,,Já jen..." povzdechl si, odsunul židli vedle mě a posadil se na ní. Lokty se opřel o stehna a hrál si se svými prsty, s očima upřenýma k zemi. ,,Bojím se, aby to nebyla tvoje nevýhoda. Aby se to neobrátilo a nemohlo to být použité jako zbraň proti nám všem."

Ačkoliv nejsem momentálně schopná uvažovat tak čistě, jako obvykle, myslím, že mi tu právě sdělil, že moje odhalení mým přátelům bylo ohrožení mě samotné...

,,Já bych jen byl nerad, kdyby se ti něco stalo jen proto, že to někdo zjistil od nás, víš? Asi bych si to nemohl nevyčítat." zvedl konečně pohled a s obavami se na mě díval.

,,Možná to může být moje největší slabina, a jistě, že nemám jistotu, že se to Voldemort nedozví. Ale neříct vám to by bylo horší. A i když jsem vám to řekla, podívej se, jak reagoval Harry." připomenu mu dnešní události. Neumím si představit, jak by se zachoval, kdybych mu to všechno řekla až za kdo ví jak dlouhou dobu...

,,Ale on to jen bere z té špatné strany! Vnímá jen to, že jsi mu lhala. Ale to, že jsi lhala kvůli bezpečí nás všech mu ještě nedošlo." pokouší se mi vysvětlit celou věc z pohledu brýlatého chlapce s jizvou.

,,Myslíš, že mu to někdy dojde?" šeptnu, protože už mě pomalu opouští veškerá síla. Tak moc mě to všechno mrzí, až z toho začínám chřadnout. Moje emoce jsou vysilující natolik, že ztrácím i fyzickou sílu.

,,Určitě." pousmál se, aby mě povzbudil, Fred. ,,Brzy."

*****

Do chvil, kdy jsem nemusela vycházet ven a než začne školní rok, jsem na sebe nebrala podobu své matky. Nebylo to třeba, protože už všichni věděli, jak se věci mají.

Jen s Harrym to pořád trochu skřípalo.

Hermiona i Ron to vzali v pohodě, dvojčata se mnou za chvíli špičkovala a naopak se mě pořád ptala, co všechno umím, a ať zkusím tohle a taky tamto.

Proto nechápu, proč ho to tak moc vzalo?

Byl na tom stejně, jako všichni ostatní.

To je jen tak tvrdohlavý, že si nemůže pomoct a být na mě za to pořád nepříjemný a vyhýbat se mi, jak se dá?

Od toho večera, kdy jsem všem mým bývalým spolužákům řekla pravdu o mé 'smrti', se na mě ani nepodívá, nepozdraví, dělá jako bych neexistovala. A všechny moje pokusy o navázání konverzace okamžitě utne tím, že se sebere a odejde.

No, jestli hodlá všechno takhle řešit, tak ať si poslouží. Však on jednou narazí.

Přišel den odjezdu do Bradavic.

Já, jakožto nová profesorka v zácviku, se budu muset dostavit o něco dříve, než studenti. Už jsem na všem dohodnutá s Brumbálem.

Pobalila jsem si pár nových kousků oblečení, které jsem vybrala na matčinu podobu, abych měla šatník hodný učitelky. Pak ještě pár knih o lektvarech, abych se doučila ty co mi nejdou, pár věcí pro každodenní hygienu a další podobné serepetičky.

No, lektvary mi sice jdou a baví mě, ale také neumím vše. A nehodlám tolerovat Snapeovo dobírání si mě kvůli tomu...

,,Tak co, Mayo? Máš všechno co potřebuješ?" objevil se v obýváku Remus, když už jsem byla i s kufrem připravena pro přemístění letaxovým krbem.

,,Jsem, ale odteď už zase Maria, ano?" pronesu s veselým podtónem.

Na rozloučenou se s ním pevně obejmu, a pak už vlezu do krbu a letaxovou sítí se dostanu až do Brumbálovy kanceláře.

,,Slečna Collinsová, výborně!" pozdravil mě mým novým příjmením, což značilo jediné. Nebyl tu sám.

Nasadím milý úsměv a vyjdu z krbu. Když tak udělám, naskytne se mi pohled na osobu, o níž jsem doufala, že jí uvidím až na dnešní večeři.

,,Dobrý den, pane profesore." pozdravím ředitele, a podám mu ruku, se kterou mi potřese, než přesunu svůj pohled na ženu, co tu stojí před ředitelovým stolem, a snažím se udržet ten milý úsměv jak jen mi to moje schopnosti dovolují. Ale jde to ztuha.

,,Vy musíte být ta učitelka na praxích, viďte, drahá?" pronesla, a i přes její růžovoučký ohoz a slaďoučký úsměv zněla kysele. Moc jsem jí nevoněla, a nebylo to jen proto, že jsem se zrovna přenesla z domu kde bydlí pes a vlkodlak pohromadě.

,,Ano. Maria Collinsová. Těší mě." nabídnu jí dlaň, a krátce si s ní potřesu.

,,Dolores Umbridgeová. Nová profesorka Obrany proti černé magii." představila se mi i ona, a já odolávala nutkání protočit nad ní očima.

,,Myslím, že jsme se domluvili jasně, profesore Brumbále. Na shledanou u večeře." zacukrlikovala, otočila se na patě a s klapáním podpatků mířila ven z Brubmálovy pracovny.

Jen co byla jistota, že je z doslechu, jsem se s vážným a znechuceným výrazem zároveň podívala na ředitele.

,,Letos budou mít studenti vskutku zajímavou výuku Obrany." zkonstatuji fakt, a to nikdo ještě netuší, jak moc zajímavá ta výuka doopravdy bude.

,,Někdy je třeba přistoupit i na něco, na co bychom si nikdy nebývali mysleli, že někdy kývneme." pronesl moudře, a mě tím dokonale připomněl tohle moje vydávání se za někoho cizího.

,,Jo. To máte pravdu."