Viteál Smrti || HP ff [POZASTAVENO]

LI.

Když musíte vypadat, jako kdyby vás zevnitř nesžírala žádná bolest, žádný pocit viny ani trocha lítosti, je to mnohem těžší, než si někdo dokáže představit.

Přesně tak se teď cítím když sedím u dlouhého, černého stolu, obklopená Smrtijedy, co se radují ze zkázy, jakou napáchali...

Ihned po jejich útoku na Ministerstvu kouzel na Brumbálovu armádu svolal všechny, kdo se nepodíleli, aby jim sdělil, jak vše probíhalo.

A já věděla přesně, co se stalo...

,,Toho chlapce je škoda. Byl nadaný. A kdyby byl trochu moudřejší, možná by se i on přidal do našich řad." Voldemort rádoby smutně promlouval o člověku, kterého zasáhla Bellatrixina smrtící kletba. Ti co na místě nebyli netuší, koho zabila, ovšem já...

,,Mladý Diggory byl jeden z těch trapně odvážných, co se mi postavil do cesty, když jsem chtěla konečně zabít mého krvezrádcovského bratránka. Ale výrazy těch mezků byly k nezaplacení." smála se svým pištivým smíchem Bellatrix, a mě její podlý smích zarýval do srdce jednu ránu za druhou.

Ale jak už jsem zmínila před chvílí. Ačkoliv to bolí, strašně moc, nemůžu to dát znát. Tady ne...

A namísto toho, abych se vydala za mými přáteli a společně s nimi Cedrika oplakávala, sedím tady, mezi těmi co jsou za to zodpovědní.

,,Mayo, děvče, ty nemáš radost z našeho úspěchu?" otočil se na mě Voldemort, a vytrhl tak z mé bubliny zakrývaného smutku.

,,Ale jistě můj pane, Potter teď bude čím dál slabší a slabší, až se nezmůže na to postavit se vám. Já jen, že ten hoch... Inu, na škole jsme si byli trochu blízcí. To je vše." shrnu lhostejně, a zároveň se za to nenávidím.

,,Děvče drahé, city jsou ta nejpotupnější slabost, jakou lidé mohou mít. Ale my nejsme obyčejní lidé. Jsme čarodějové. A mocní čarodějové. Až všichni bezvýznamní zemřou, nikdo si už na tu odpornou vlastnost, mít city, ani nevzpomene." zakončil Voldemort těmito slovy setkání, a já hbitě vstala od stolu.

Na cestě ven z budovy mě na chodbě zastavil Draco, když mě lehce chytil za paži. Očima poukázal na pokoje, tak jsem s ním do jednoho vešla a zajistila ho všemi možnými kouzly, aby sem nikdo nevtrhnul ani nás neslyšel.

Místnost byla vybavena krbem, pohovkou a stolkem z tmavého dřeva. Ani jsem nestačila udělat krok, podlomily se mi kolena a já spadla na zem, kde jsem propukla v pláč.

Draco si ke mně hned přiklekl a vzal mě do náručí. Chlácholivě mě hladil po zádech, a nechal mým slzám volný průchod.

,,Je to moje vina. Kvůli mě je Cedric mrtvý!" spílám na sebe, a vzlyky stále nechtějí ustoupit.

,,No tak, Mayo, to neříkej. Nebylas tam. Nemůžeš za to."

Draco se mě snaží uklidnit, jenže on neví, jak moc velkou zásluhou jsem na Cedrikově smrti podepsaná. A ani vědět nesmí.

Tentokrát o tom nikomu neřeknu.

*****

S opuchlýma očima a slabýma nohama jsem se přemístila na Grimmauldovo náměstí, kde bylo ticho. Ani staré podlahy nevrzaly jako obvykle. Jako by i tady všechno umřelo...

Projdu chodbou tak tiše, abych nevydala sebemenší zvuk, a najdu všechny sedět u stolu v kuchyni se sklopenou hlavou.

Jen Sirius ke mně na chvíli vzhlédl, a smutně se mi podíval do očí.

,,Právě jsem se vrátila ze srazu Smrtijedů. Všechno vím," přiznala jsem smutně, a proťala tak to úmorné ticho. A to jen proto, aby pak dál pokračovalo.