Viteál Smrti || HP ff [POZASTAVENO]

X.

Kolem půl jedenácté jsem se plahočila chodbami hradu směrem do sklepení, abych si mohla jít lehnout do postele a na chvíli nemyslet na to, jak se držet dál od Cedrica, který by brzy mohl odhalit co se tak vehementně snažím skrýt.

Ovšem jakmile jsem chtěla zajít za poslední roh a stanout tak před vchodem do ložnic, popadl mě někdo za paži a druhou dlaní mi zakryl ústa, tudíž tak utlumil můj polekaný výkřik.

,,Zdravíčko, slečinko." pronesl u mého ucha nakřáplý hlas profesora Moodyho. Tedy, Skrka mladšího... ,,Dovolte, rád bych vás na chvíli pozval k sobě na kus řeči."

Nebyla to ani tak moc otázka jako spíš rozkaz.

Hned na to dal dlaň z mojí tváře pryč, popadl svou hůl a kulhavou chůzí se vydal zpět chodbou do jeho kabinetu.

Povím vám, taky si nemohl vybrat lepší chvíli. V těch botách se mi šlo vážně skvěle, když vezmete v potaz tu spoustu schodů a staré, bradavické chodby...

Jakmile zabouchl dveře místnosti přeplněné zbytečnostmi, co v ní měl, odstrčil mě tak, až jsem padla zadkem rovnou na křeslo.

Dlaněmi se opřel o opěradla křesla, kam mě shodil, a nahnul se ke mně, aby se mi mohl dívat z blízka do očí.

Já se snažila co nejvíc vmáčknout do opěradla, ale moc to nešlo.

,,Dobrá. S tím drakem jste si vedla obstojně. Ale Potter stále nedokázal otevřít to pitomý vejce, aniž by nevydávalo jen uširvoucí řev!" zprvu mluvil klidně, ale ke konci už na mě zařval a téměř mi plivl do obličeje.

Odvrátila jsem tvář na stranu a pevně semkla víčka k sobě.

,,A co mám dělat? Nakráčet za ním a říct mu, jak to vejce otevřít? Ptal by se, jakto, že to vím. A já bych mu odpověděla co? Hm?" zahledím se na něj znovu zpříma s tvrdou grimasou.

Bylo vidět, že vzteky začíná soptit, ale snažil se držet na uzdě, aby mě na místě neobdařil Avadou.

,,Fajn, Kellyová. Uděláte to takhle; Nepůjdete přímo za Potterem, ale za Diggorym. Zeptáte se ho, jestli byste s ním nemohla do prefektských koupelen, a nějak byste ho donutila, aby s sebou vzal to vejce. Pak zkuste zařídit, aby ho otevřel a upustil do vody. On pak předá Potterovi indícii, jak vejce otevřít, a úkol máte splněný. Konec, šmitec." utnul svůj monolog rázně, narovnal se, kulhavě mě obešel a zašel kamsi do kabinetu.

Já chvíli nehybně seděla zaražená na židli s pusou dokořán. To jako myslí vážně?!

,,Na co ještě čekáte? Až vás v rukavičkách vyprovodí můj sluha? To vás zklamu, ale budete se muset doprovodit na kolej sama. Dobrou noc." zavrčel podrážděně Skrk, a aniž by mě musel pobízet dvakrát, já se zvedla a střelhbitě vyběhla z jeho kabinetu.

Schody jsem sbíhala jak nejrychleji to šlo, jen abych byla co nejdřív pryč od toho magora, co mě donutil s ním uzavřít neporušitelný slib.

Jak si vůbec myslí, že to mám zvládnout?! Jak mám sakra něco takového udělat?! Pomátl se?!

Oh, no, trochu zbytečná otázka, ale což?

Merline, nechám si sama narůst plnovous, jen pokud mě ho zbavíš...

Konečně jsem byla na konci schodiště, a chtěla jsem dál naštvaně pokračovat chodbami a dupáním s mými podpatky probudit všechny obrazy, které potkám, ale to mi jaksi zkazil můj špatně došlápnutý krok na poslední schod.

Zkroutil se mi kotník, já bokem nártu došlápla na kámen a neudržela rovnováhu, tudíž jsem padla k zemi jak brambora.

A aby to nebylo málo, dala jsem si čelem do zábradlí...

Můj pád tichou, rozlehlou chodbou zaduněl tak, až jsem se bála, aby na mě neposlali profesory s tím, že ze sklepení znovu utekl troll.

Pokusila jsem se posadit na ten hloupý schod, co mi tak zavařil, a odhrnula jsem sukni, abych se podívala, jak je na tom moje pravá noha.

Kotník mě sice pobolíval, ale nevypadal zlomený. Mohla jsem si ho ale podvrknout...

Sakra, kdybych s sebou měla hůlku, tak bych se pokusila si to spravit, ale bezhůlkovou magii na léčení raději nepoužívám. Už se mi to jednou nepěkně vymstilo.

,,Zpropadený boty. Zpropadený schody!" zanadávám si, protože jsem široko v okolí hradu sama.

,,Mayo, jsi to ty?"

No, možná ne tak úplně sama.

Vzhlédnu do tmavé chodby a uvidím, jak ze tmy pomalu vychází chlapecká, vysoká postava.

,,Ehm, čau Frede." pousměju se, a on přijde až ke mně.

,,Cos prosímtě dělala? To tě Krum na parketu tak prohnal?" pokusil se o vtip a založil si ruce na hrudi.

,,Ha ha, hrozně vtipný." protočím nad ním s úsměvem očima. ,,Sbíhala jsem schody a ten poslední trochu nevybrala." pokrčím nad tím rameny a mírně si povzdechnu.

,,To se asi budeš muset naučit znova chodit ze schodů, protože jsi je evidentně brala po hlavě." přidřepne si a natáhne ruku k mému obočí.

Jakmile se ho jemně dotkne prsty, syknu, protože mi v místě, kam se dotkl, vystřelila náhlá pichlavá bolest.

,,Pojď. Vezmu tě za Pomfreyovou." zvedl se na nohy a stoupl si vedle mě. Jakmile se sehnul s rukama připravenýma mě vzít do náruče, ihned jsem ho zarazila.

,,Počkej, počkej! Jestli mě hodláš odnést, tak na to rychle zapomeň!" zvednu varovně ukazováček.

,,Jo? A jak se tam chceš jinak dostat? Odrážet se zadkem od země a doskákat tam tak?" pozvedl v otázce obočí, a tvářil se naprosto vážně, až jsem si nebyla jistá, zda momentálně opět žertuje nebo ne.

,,Jo, to zní dost blbě. Ale přece mě nebudeš tahat jak pytel..." založím si ruce na hrudi tentokrát já.

,,Jistěže ne." řekne a tentokrát nestihnu nic udělat a on mě chytí jednou rukou pod koleny a druhou kolem pasu, a já se ho musím pevně chytit za krkem. ,,Budu tě tahat jako princeznu v pytli."

Jakmile to dořekl, s výrazem typu 'To jsi fakt řekl?' se na něj kouknu, ale jen co vidím ten jeho vážný výraz, neudržím se a vyprsknu smíchy nastejno s ním.

,,No tak! Někteří se snažíme vyspat!" okřikne nás někdo z obrazu, ani nevím odkud, a pak se Fred tedy raději rozejde chodbami hradu směrem na ošetřovnu.

___________________________________________

A/N

Jo jo, zachránce Fred v akci. Vím, že většinou svého bratra ani jeden neopouští, ale holt můžeme udělat výjimku, ne? 😅😁

Snad se líbilo, a doufám, že se uvidíme zítra u dalšího dílu ❤️✨
___________________________________________
Kučerová Markéta