Viteál Smrti || HP ff [POZASTAVENO]

XXVII.

Neměla jsem ponětí, jak dlouho to bylo od chvíle, kdy jsem se svalila na postel a nechala volný průchod slzám, ale když mě tu Snape našel, mračil se víc než obvykle.

Já už měla slzy na tvářích zaschlé, ale pořád jsem z toho zážitku byla dost vystresovaná.

Ono by to člověk neřekl, ale když se vám do ruky vyrývá to samé stokrát po sobě, tak je to neskutečná bolest. Ještě když se snažíte tý ženský neukázat, že vás to bolí, tak to dá zabrat i psychicky.

Nic neřekl, popadl mě za ramena a pomohl mi vstát na nohy. Můj tupý pohled ale nezměnilo ani náhlé postavení se na zem. Pořád jsem si křečovitě svírala levou ruku, kterou jsem si tiskla k hrudi.

,,Pojďte. Někam Vás vezmu. Tam se Vám udělá lépe." řekl tiše Snape, aby snad nenarušil okolní ticho a mě nerozrušil.

Taky jsem už určitě zase vypadala jako já, protože jsem neměla sílu se na nic soustředit. Tudíž ani na to, abych si ponechala matčinu podobu.

Nechala jsem se jím vést, a ani nevím kam to bylo. Vím jen, že nás pak pohltila zelená barva a když zmizela, byla jsem na místě, kde jsem to znala a ihned na mě dýchl jakýsi opar domova.

Jakmile pak do obýváku vešel Sirius s Remusem, rozplakala jsem se znovu a padla jim do náruče.

,,Mayo, co se stalo?" ptal se hned starostlivě Remus, ale já neměla sílu odpovědět.

Bylo mi teď dobře, když mě svírali v náručí a já se jim mohla vybrečet na rameno.

,,Myslím, že na vině je naše nová profesorka Obrany proti černé magii. Nechte si jí tu do konce víkendu, ať je dál od toho všeho stresu, co na ní ve škole padá." pronesl nakonec Snape, a já cítila lehké Tichošlápkovo přikývnutí.

Když se Snape vrátil letaxem do Bradavic, já se vymanila z jejich objetí a utřela si slzy do rukávu hábitu, co jsem měla na sobě.

Pořád jsem ale svírala svou levou ruku u svojí hrudi. A samozřejmě, všimli si toho.

,,Mayo, co ti provedla?" ptal se opatrně Sirius.

Já si blíže k hrudi natiskla ruku a váhala, jestli jim to vůbec ukázat, nebo je nechat mi dlaň ze sevření vytrhnout aby si to prohlédli sami.

Raději jsem se rozhodla jim ruku ukázat dobrovolně, protože kdyby mi jí odtrhovali násilím, dost by to bolelo...

Pomalu a opatrně odstraním z levého hřbetu svou druhou dlaň a natáhnu jí směrem k nim, během toho, co popisuji, proč to tam mám vyryté.

,,Má- Má speciální brk. Když s ním píšete, nepotřebujete inkoust, protože píšete svojí krví a do ruky se vám vyrývá nápis, co píšete. Pokaždé do stejného místa, ať to píšete poprvé nebo po desáté." často mezi slovy popotahuji, a vážně bych uvítala kapesník.

Jako by to Remus přečetl v mojí hlavě, vytáhl z kapsy svých kalhot jeden papírový kapesník a podal mi ho.

S vděčným úsměvem jsem si ho převzala, a uvědomila si, že je to dnes poprvé, co mi na tváři vznikl úsměv.

Sirius se po mém vysvětlení celý napjal a zhluboka se nadechl. Jeho zatnuté čelisti značily, jak je naštvaný.

Remus mu stiskl rameno a varovně se na něj podíval. Sirie pak tedy svůj napjatý postoj povolil, ale pořád se mračil.

Ruku jsem nechala podél těla a s pohledem upřeným do země čekala, co řeknou. Bylo tu dlouho až moc velké ticho...

,,Pojď se posadit, udělám teplý čaj a pak si v klidu popovídáme, ano?" pronesl nakonec Remus, já jen na souhlas pokývala hlavou a spolu se Siriusem si sedla na gauč.

Dal mi ruce kolem ramen a polovičatě mě objímal. Já si vyčerpaně opřela hlavu o jeho rameno a užívala si ten skvělý pocit bezpečí, jaký si pamatuji pouze z dob, kdy ještě žili rodiče...

Celou dobu jsme oba mlčeli, a dívali se do zapáleného krbu. Remus se k nám pak i se třemi šálky na tácku přidal, a sedl si naproti nám do křesla.

Já si spokojeně vzala jeden vroucí šálek a usrkla ovocného čaje.

Remus mi ještě podal kousek čokolády, a já ji s pousmáním přijala.

Když se mi na jazyku pak rozprostřela ta lahodná chuť kakaové pochoutky, skoro to pomohlo mému tělu se pořádně uvolnit.

Chvíli opět nikdo nemluvil, ale to jsem přisuzovala následně pouze tomu, protože ti dva jen v hlavě pečlivě vybírali, co řeknou.

,,Harry mi nedávno psal ohledně toho, jak to teď je ve škole. Prý už tam máte celkem zimu." konstatoval Tichošlápek, a já jen přikývla. ,,To ale nebylo to jediné, co psal."

Jakmile tohle dodal, nechápavě jsem nakrčila obočí. Co tím myslel?

,,Svěřil se mi, že na tebe už dávno není naštvaný, jen zklamaný. Ale děje se toho teď tolik, že sám neví, jak to mezi vámi urovnat. Neví, jestli je zklamaný z tebe, nebo sám ze sebe." objasnil Sirius.

Když se mi díval do očí, bylo to uvolňující. Vážně, po dlouhé době jsem mohla říct, že jsem- doma.

Hlavu jsem zase otočila dolů ke koberci a upila čaje.

,,Všechno je teď nějak moc zamotané..." povzdechnu si, a svěsím mírně ramena.

,,To s mým z mrtvých vstání, pak to předstírání že jsem Maria Collinsová, hádka s Harrym, Umbridgeová na místě profesorky postupně se prodírajíc do všech zákoutí Bradavic... Je toho nějak moc na jednou." osvětlím jim situaci ještě ze své perspektivy.

,,No, sice bych tu ženskou nejradši někam zavřel s jedním z Hagridových mazlíčků, ale teď mi bude úplně stačit, když tu s námi do konce víkendu zůstaneš a necháš se námi rozmazlovat." hravě mi stiskl špičku nosu Tichošlápek, a já se poprvé za dnešní den rozesmála.

Šálek jsem odložila na stůl a pevně ho objala.

Snad si všechno během těch čtyř dnů trochu urovnám v hlavě.