Viteál Smrti || HP ff [POZASTAVENO]

LVI.

Netrvalo to ani několik vteřin, co ze stínů vyšel jeden ze smrtijedů, kteří zrovna obhlížejí stavení, aby se tam nedostal nikdo nechtěný.

Narcisa se dost divila, když mě uviděla stát za branou, a i když mi otevřela a pustila mě dál, mlčela a jen mě zkoumavě prohlížela.

V tichosti jsme se obě vydaly směrem ke vstupu do sídla, když mě pak náhle chytila za paži a stočila naše kroky směrem do zahrad.

Chvíli jsme se proplétaly pečlivě zastřiženými keři a vzrostlými stromy, než se usadila na lavičku v altánku přímo uprostřed zahrad.

Pokynula mi, abych si sedla vedle ní. Když tak udělám, pořád mlčí a hledí kamsi před sebe do nastávající tmy.

,,I když mi Draco vše vysvětlil, pořád si myslím, že jsi neskutečně pošetilá holka," začala zničeho nic, a dost mě tím překvapila. Jednak jsem si nebyla jistá, o čem mluví, a taky zněla dost chladně. Na zlomek vteřiny mi dokonce její chování připomnělo Luciuse.

Tuhle myšlenku jsem ze sebe ale hned oklepala, protože pak ve svém monologu pokračovala.

,,Ale důvod, proč ses Pánovi zla sama nabídla, jako jeho věrná služebnice, je chrabrý. To vskutku ano."

Vypozorovala jsem na ní, že to není zdaleka vše, co mi chce sdělit, tak jsem jí nechala dostatek prostoru, který potřebovala.

,,Hodně v tobě vidím sama sebe. Obě jsme se přidaly do jeho řad jen pro záchranu druhých. A nemyslím si, že by to dokázal každý. Máš v sobě něco, co nemám ani já. Nikdo z lidí, které znám."

Tichý hlásek v mé hlavě mi našeptával, že ta odlišnost, o které mluví, je polovina srdce Smrti, ale o tomhle nevěděla, tudíž jsem přiměla můj mozek tuhle možnost vypustit pryč.

,,Nevím, co to je, ale jsi neobyčejná čarodějka. Zrovna tak, jako člověk," pokračovala dál, a tentokrát se při posledních slovech obrátila na mě, a dívala se mi zpříma do očí. ,,Nikoho lepšího bych si pro svého syna nemohla přát."

V ten okamžik jsem přestala dýchat. Šokovaně jsem na ní koukala, a stále dokola si v hlavě přehrávala, co to právě řekla.

,,Jak o tom víte?" zajímá mě. Pokud o tom věděla ona, kdo ví, kolik ještě dalších?

,,No, na rozdíl od ostatních si svého syna všímám. A poznám na něm, když se něco děje. A posledních několik dní se zdá... Šťastný. Uvolněný. Dokáže se upřímně usmívat. A takový nebyl do chvíle, co začal trávit víc času s tebou. Takže ti za dost vděčím." Hluboce se na mě zadívala, a její vřelý úsměv mi vlil do žil radost.

Jenže tu hned poté zazdil smutek. 

Ale nebyl to můj smutek. Byl její.

Koutky svěsila zase dolů, a mírně se nahrbila v ramenou.

,,Ale protože je to nebezpečné pro vás pro oba... Nerada to říkám, ale... Musíš mu vymazat paměť."

Bývala bych na ní teď vytřeštila oči, jako na tátu, ale věděla jsem, proč to po mně chce.

,,Já vím..." povzdechnu si, a tvář odvrátím k zemi poseté zaoblenými kamínky, co tvoří cestičku.

,,Je mi to moc líto, Mayo, ale kdyby-" ,,Kdyby se to dozvěděl... No, víte kdo, tak by to bylo nebezpečné jak pro mě, tak i pro Draca. A jelikož ho miluju, tak právě proto nesmím dopustit, aby se to stalo." dokončím za ní to, co začala.

Jen mě chlácholivě pohladila po zádech, než se narovnala, vstala a pokynula mi rukou, abych jí následovala.

A já tak s hlavou skloněnou šla za ní dovnitř do sídla, kde jsem se právě chystala vymazat vzpomínku na naše vyznání citů klukovi, co mi dokonale pomotal hlavu.