Viteál Smrti || HP ff [POZASTAVENO]

XLVI.

Za dva dny jsem si za pomoci mého táty a Brumbála upevnila ochranu v případě, když se mi bude chtít Voldemort hrabat v hlavě, tak abych ho pustila jen tam kam budu chtít a k tomu, co nechci aby se dozvěděl a mě kvůli tomu nemuseli mazat paměť, si uschovala. Táta už má nitrobranu tak natrénovanou, že mu to nečiní žádné potíže skrývat v hlavě před ostatními svá tajemství.

A já se musela naučit to dělat stejně. Jinak by celý náš plán padl již v základech.

Byly to krušné dva dny. Opravdu hrůza... Naspala jsem dohromady asi pět hodin, a psychicky jsem byla neskutečně vyčerpaná. 

Ale podařilo se mi zesílit nitrobranu dostatečně, aby se Voldemort nedostal kam ho nepustím.

Zítra má nastat ten den, kdy se mu půjdu vydat. Přidat se k němu...

Musí mi kvůli tomu odstranit znamení řádu. Mrzelo mě to, ale nešlo to jinak. Pokud si mám získat jeho důvěru, musím si nechat dát znamení zla na předloktí.

Sedím teď opřená o pelest postele v mém pokoji co jsem dostala přidělený od Siriuse, jsem přikrytá peřinou a připravená k tomu se jít konečně pořádně prospat. Ale trápí mě teď tolik myšlenek, že mi nedají jen tak spát.

Zírám nepřítomně do peřiny a hraju si s konečky prstů na rukou.

,,Nervózní?" ozval so z druhého konce postele, a tak mě náhlý zvuk vylekal, div jsem nevykřikla.

Vzhlédla jsem do tmy a poznala v osobě Freda, jak si sedal na kraj postele, aby ke mně byl čelem.

,,Spíš vyděšená." přiznám mu s chabým pokusem o pousmání.

Na chvíli bylo ticho. Asi přemýšlel, na co zavést konverzaci.

,,Potřebuješ něco?" zeptala jsem se nakonec já. ,,Nebo tě sem zavál nějaký zvláštní instinkt?" uchechtnu se tiše.

,,Já... původně jsem ti chtěl něco říct, ale- asi to není dobrý nápad." zavrtěl hlavou a zvedal se, ale byl najednou tak skleslý, že jsem ho prostě musela zastavit.

,,Frede." oslovila jsem ho, on se otočil zase ke mně a mlčel. ,,Řekni mi to. Alespoň se ti uleví."

Párkrát na to jen pokýval hlavou, znovu se posadil a chvíli ještě zíral do země, než se podíval zas na mě.

,,Já vlastně... Ani nevím jak to říct. Je to hrozně komplikovaný." hlasitě si povzdechl.

,,Snad to nejsou trable s láskou?" zažertovala jsem, ale když se nezasmál... I já jsem měla pak vážnou tvář.

,,Jo. Už je to tak." odkýval mi na souhlas.

,,Co konkrétně?" zajímala jsem se, ale hrozně zvláštně mi u toho bušilo srdce. Jako bych tušila, co řekne, ale odmítala jsem tomu věřit. Doufala jsem, že se moje intuice mýlí.

Až na ten problém, že moje intuice se většinou nemýlí...

,,No, jsem zvyklý říkat věci narovinu, ale tohle asi výjimečně vezmu oklikou..." promnul si zátylek, zhluboka se nadechl a spustil.

,,Jak už tušíš, je u jedna holka. A já jsem se do ní zamiloval. Je to moje dobrá kamarádka, a o to je to horší. Nerad bych, aby to nějak ovlivnilo ten skvělý vztah, co spolu jako kamarádi máme. A taky se bojím, že pro ni nejsem dostatečně dobrý. Je krásná, talentovaná, chytrá a neskutečně odvážná... A tohle už v sobě dusím docela dlouho. A máš pravdu, tíží mě to a potřebuju to ze sebe dostat. Ale mám strach. Už jen protože vidím, jak se na ní dívá někdo jiný..."