Viteál Smrti || HP ff [POZASTAVENO]

XXXIV.

První lekce s Brumbálovou armádou byla ještě lepší, než jsem myslela, že bude.

Všichni co sem přišli byli tak nadšení do toho se naučit to, co Ubridgeová učit odmítá. A ačkoliv to ne všem šlo hned bravurně, s tím odhodláním, co v sobě měli, byli na dobré cestě.

Všichni mě tam, překvapivě, velmi vřele uvítali, a po Harryho boku jsem je učila kouzlům. Byla to docela zábava. A konečně jsem na chvíli už doopravdy zapomněla na všechno špatné, co se děje, a vnímala tu naději, co naplnila celý sál v komnatě nejvyšší potřeby.

Dracovi jsem samozřejmě neřekla, kam vždy po vyučování mizím. Rád si se mnou povídá ve Zmijozelské společenské místnosti a nebo ještě lépe v komnatě v sedmém patře, ale vždy se vymluvím na to, že mám hodně věcí k zařizování pro studenty jakožto učitelka v zácviku.

On byl jeden z mála, co věděli, jakou větu mě nutila Umbridgeová psát za trest v jejím kabinetu. I když za to tu ženskou nezačal nenávidět, alespoň se nepřidal k tomu pitomému vyšetřovacímu týmu či co to je.

Začínalo se mi docela dařit, a to znamenalo jediné. Že brzy se zase něco pokazí...

*****

Ze spánku mě vytrhlo pálení na předloktí, kde jsem měla znamení Fénixova řádu. Něco se děje...

Vymrštila jsem se z peřin a jen v noční košili a bosá jsem se rozeběhla do Brumbálovy pracovny. Tam jsem našla ředitele se všemi dětmi Weasleyovými a Harrym. Byla tu i McGonagallová, a já si vzpomněla, co se touhle dobou v Harryho příběhu stalo.

Protože tu nebyl nikdo, kdo by o mém původu nevěděl, nechala jsem vyjít na povrch svou pravou tvář a lítostivě se na všechny podívala.

,,Arthur?" zeptám se jen, a zahledím se na ředitele. Ten jen párkrát pokývá hlavou na souhlas.

,,Proč jsi nám to neřekla?" promluvil poté Ron. Nechápavě k němu otočím hlavu.

,,Proč jsi nám neřekla o tom, co se tátovi stane?!" ujasnil, a zatnul ruce v pěsti.

Ale já nevěděla co mu na to říct.

,,Rone já-" ,,Ty co?! Jen jsi mlčela i když jsi moc dobře věděla, co se stane! Měla jsi nám to říct!" přerušil mě ve snaze se omluvit a vysvětlit to zrzek, co vztekem pomalu začínal rudnout.

,,Nemůžu všechno měnit, Rone. To že jsem loni zachránila Cedrica neznamená, že můžu zachránit všechny!" začnu zvyšovat hlas, jinak bych se evidentně nedostala ke slovu.

,,To byl důležitější než náš táta? Co?!" pokračuje stále svou písničku a prudce se vymrští do stoje, až leknutím pár kroky ucouvnu.

,,Rone, prosím, je mi to líto ale nemohla jsem-" ,,Ne! Mohla! Ale nechtěla! A v tom je velký rozdíl! Nebýt Harryho, byl by táta mrtvý! A to jen kvůli tobě!"

Jakmile tohle vykřičel, naprosto jsem ztuhla. Nevěřícně jsem zírala a slzy sotva držela na uzdě.

,,Volal jste mne, pane řediteli?" ozvalo se za mými zády táhle, jako vždy, když o něčem mluvil. Ale na právě příchozího Snapea jsem se nepodívala. Bála jsem se vůbec pohnout z místa.

,,Severusi, nemůžeme už čekat. Ani do rána ne." podíval se na profesora ředitel významným pohledem. ,,Jinak budeme všichni zranitelní."

Když se po těchto slovech letmo podíval Brumbál na mě, nevnímala jsem to. Snape odtáhl Harryho pryč z ředitelny a Weasleyovi se vydali domů. Když procházeli kolem mě, Ron schválně šel co největším obloukem. Naopak Fred s Georgem se u mě zastavili, a každý mi z jedné strany stiskli rameno. Mělo to být povzbuzující, ale mě to jen povolilo hradby sebeovládání a já už nezadržela slzy.

Dvojčata pak už také odešli, a já zůstala v ředitelně sama s profesorem Brumbálem.

Chvíli panovalo ticho přerušené jen občasným zapraskáním dřeva v krbu. I Fawks tiše pospával na bidýlku.

,,V pořádku, Mayo?" hlesl tiše, ale i tak mě trochu vyděsil. Byla jsem ve svojí vlastní bublině, kde jsem se mohla v klidu vybrečet a zapomněla, kde že vlastně jsem.

Nemám sílu na slova, a tak jen přikývnu a se zamumláním dobré noci uteču pryč z ředitelny.

Na tmavých chodbách nevidím sotva na krok, protože si můžu svými slzami za rozmlžený pohled, a ta tma tomu taky moc nepomáhá.

I tak bylo divné, když jsem do někoho narazila a způsobila tak, že jsme oba spadli na studenou zem.

,,Dávej příště pozor ty jedna malá-" začal dotyčný, ale pak se zarazil. Já se na něj překvapeně podívala.

,,Mayo?" překvapeně hlesl tak potichu, jak jen to šlo.

,,Draco, co tu-" ,,Co ty tu děláš? A ještě ke všemu takhle?! Někdo tě může vidět!" přerušil mě a začal mírně vyšilovat.

Nedošlo mi, že jak jsem rychle vyběhla z ředitelny, zapomněla jsem vzít na sebe zpět matčinu podobu a letěla po chodbách jako ta Maranaya Kellyová, která má být dávno mrtvá.

,,Pojď. Půjdeme někam kde je trochu víc soukromí." zašeptal, snad aby nás neslyšely okolní stěny, pomohl mi vstát a odtáhl do jedné prázdné učebny poblíž.

Kouzlem zamkl a zabezpečil místnost proti odposlouchávání, a já se mohla sesunout znovu na zem a pokračovat v tom, co jsem začala při úprku z ředitelny.

,,Mayo, co se děje?" ozvalo se mi jen kousek od mého levého ucha. Nejspíš si ke mně přiklekl.

Za chvíli jsem cítila, jak jeho teplá dlaň nejistě stiskla moje rameno.

A tak jsem mu pověděla o tom, co se právě odehrálo mezi mnou a Ronem, a jak jsem to pak už nevydržela a musela z té místnosti vypadnout.

,,Ten prašivej mizera! Však já mu ukážu!" začne se rozčilovat a odtahoval se s úmyslem se za ním hned teď vydat. Já tomu musela zabránit, tak jsem ho chytila za paži a stáhla zpět k sobě, tentokrát ale do objetí.

To bylo něco, co jsem teď nejvíc potřebovala, a co on absolutně nečekal. Celý ztuhl a nevěděl, co dělat, než nakonec obmotal svoje paže kolem mých zad a objetí mi neopětoval.

Moje slzy mu smáčely jeho zmijozelský svetr, a mlčel. Nechal mě se vybrečet. A byla jsem mu za to neskutečně vděčná.