Viteál Smrti || HP ff [POZASTAVENO]

XXVIII.

Víkend strávený s Tichošlápkem a Náměsíčníkem byl snad ten nejlepší, jaký jsem kdy zažila!

Hned od druhého dne ráno mi nedovolili se ani na chvilku přestat usmívat a být veselá, uvolněná. Největší zábava bylo vaření, které těm dvěma moc nešlo, a vždycky z toho byla celá kuchyň od všech surovin, co jsme původně chtěli využít k přípravě jídla.

Ačkoliv jsme tedy neměli nijak ohromné lahůdky, ta radost z celého prožitku byla stokrát lepší.

Podařilo se jim mě dokonale odreagovat a zrelaxovat.

Jenže ty dva krásné dny pominuly rychleji, než jsem doufala, a já musela zpět do Bradavic. Nastal týden, kdy jsem vedla výuku lektvarů zase já, a nemůžu si dovolit se tam nevrátit.

,,Hlavně nezapomeň, že se teď musíš teple oblékat. Pěkně přituhuje." ,,A dávej na sebe pozor." ,,Nezaplétej se do všech možných malérů, jako Harry, ano?"

To a podobné věci mi kladli na srdce, když jsem byla připravená u krbu k tomu se přemístit letaxovou sítí do Brumbálovy pracovny.

,,Nemějte obavy." pokusím se pronést s co nejvíce uklidňujícím tónem a milým úsměvem.

,,No, jediný problém je ten, že je máme, Mayo." hlesl Sirius, a jeho výraz se změnil skoro až na otcovsky starostlivý.

Natolik mě zasáhl hřejivý pocit rodičovské lásky, co z něj vyzařoval, až jsem myslela, že mě ta vlna citů srazí k zemi.

A ještě víc s vědomím, co se má tento školní rok stát...

Nemohla jsem se ale rozbrečet, nebo dát najevo svou náhlou změnu nálady, a tak jsem si udržela úsměv a pevně ho sevřela v náručí. Za chvíli se k nám přidal i Remus, a my tak pár minut jenom stáli v objetí.

,,Mám vás ráda." pronesu, ještě než vstupuji do krbu a beru letaxový prášek do hrsti.

Když se pak objevím v ředitelově kanceláři, ihned po vykročení z krbu již znovu nasadím matčinu podobu. Člověk nikdy neví, kdo v místnosti s Brumbálem může zrovna být.

A ukázalo se, že jsem udělala dobře. Ne, nebyl sám. Ale host, který tu byl, mi málem vyrazil dech.

,,Ah, slečna Collinsová! Hned se Vám budu věnovat, jenom tady něco dořeším s mladým panem Diggorym." vřele se na mě koukl zpoza svých půlměsícových brýlí Brumbál, a mě pomalu poléval záda studený pot.

Cedric seděl naproti němu v křesle, a stačilo jen, aby se na mě letmo podíval, a já měla dojem, jako by věděl všechno. Jako by mě prokoukl. Jako kdyby věděl, že to jsem já. Já jako Maranaya, ne jako učitelka v zácviku, kterou nezná.

,,Řekl bych, že s přijetím by neměl být problém. Ovšem je nutností abyste se zavázal přísahou mlčenlivosti a přijal tetování řádu, skrze které spolu všichni členové vzájemně komunikují." mluvil o podmínkách Brumbál, a mě došlo, že se Cedric chce přidat do Fénixova řádu.

A to nebylo dobré. Nebo, pro mě ne. Jelikož všichni členové řádu vědí o téhle mojí maškarádě, budu muset i jemu odhalit pravdu a obeznámit ho se svým životem.

Ale je tu i jiná věc.

To, že v originálním příběhu zemřel, a nyní jsem tomu zabránila, může neuvěřitelně zamotat nastávající děj. Nemám ponětí, co se s ním v budoucnu stane, protože původně už žádnou budoucnost neměl.

Merline, asi začínám cítit přicházející migrénu.

,,Pane řediteli, já se obávám, že..." snažím se ho upozornit na mou náhlou nevolnost, ale než to stihnu dopovědět, už se mi podlamují kolena a já padám volným pádem k zemi.