Viteál Smrti || HP ff [POZASTAVENO]

XXXIX.

Večeře v sídle Malfoyových probíhají daleko více ponořené v naprostém tichu, než jakékoliv jiné. Ani příbory jste o talíř nemohli cinknout. Jenže dnes si oba členové rodiny všimli, že se Narcisa necítí dobře a chová se jinak. Rychleji dýchala a sousta dlouho přežvykovala.

Ale nikdo nepromluvil. Oba si nechali své otázky až na dobu po večeři.

Lucius chtěl svojí ženu odchytit hned co dojedli a vyšli z jídelny, ale Draco to stihl dříve, a Lucius tedy svojí ženě oznámil, že na ní bude čekat v jejich pokoji.

,,Půjdeme do knihovny?" navrhl chlapec. Knihovna byla jediná místnost, kde si mohli v klidu promluvit. Jen tu stále byl stín nejistoty, který představovala Nagini a Voldemort samotný.

I tak se tam vydali.

Ve výklenku se usadili naproti sobě a Narcisa se snažila udržet úsměv. Ale její syn moc dobře poznal, že je to vše jen přetvářka.

,,Co se děje mami?" ptal se ihned a starostlivě si jí prohlížel. Takovou jí neznal. Ještě se takhle nechovala.

,,Není mi nejlépe, ale určitě vše bude brzy zase jak má být." kývla hlavou a zahleděla se z okna do zahrady. Jenže v té tmě bylo sotva vidět na zasněžené keře a cestičku mezi nimi proplétající se jejich pozemkem.

Chlapec odtušil, že už víc ze své matky nedostane, tak se chystal odejít do svého pokoje. To ho ale jeho matka zastavila tím, že mu stiskla paži a cosi zmuchlaného v její dlani se mu snažila vecpat do té jeho.

,,Už jste se učili o lektvaru, kterému se říká Doušek živé smrti, že?" zeptala se z ničeho nic, ale stále s úsměvem.

Draco jen nejistě přikývl. Nevěděl jistě, na co naráží jeho matka, ale jemu se vybavila esej, co musel vypracovávat zvlášť pro svého učitele lektvarů.

,,Jak že to je s tím kořenem z asfodelu? Co že mu nesvědčí? Nemohu si teď tak narychlo vzpomenout." zasmála se odlehčeně žena, a chlapec se na ní čím dál více mračil.

,,No, to je jedno. Já si to někde najdu. Každopádně, jen jsem si na ten lektvar vzpomněla. I když je poměrně nebezpečný, nikdy nevíš, kdy se ti bude hodit vědět jak ho připravit." zakončila toto podivné téma, cosi vnutila synovi do dlaně a pevně mu ji sevřela na znak, že si to má prohlédnout až v soukromí.

,,Kdyžtak si o něm ještě přečti, až budeš u sebe v pokoji." poplácala ho po ruce, jíž mu sama sevřela v pěst, vtiskla letmou pusu na tvář a vydala se za svým manželem.

Draco chvíli jen stál na místě a vnímal zmuchlaný kus tvrdého papíru, co se mu jeho matka tak vehementně snažila vtisknout, než se otočil na patě a rychlým krokem vyšel z knihovny směrem do svého pokoje.

Tam se zavřel, zamkl a raději zatáhl závěsy u oken.

Sedl si na postel zády k místnosti, pár centimetrů od zdi, a pak opatrně rozevřel zmačkaný papír.

Byla to fotka ženy a malé, tmavovlasé holčičky s průzračnýma očima. On v ní ihned poznal Maranayu.

Nechápal, co to má celé znamenat, natož kde vzala tuhle fotku, ale pak jí otočil z druhé strany.

Byl tam již trochu vybledlý, krátký popisek, a pod ním čerstvý vzkaz, který mu rozproudil žilami krev.

Tohle je Tvůj Doušek živé smrti. A naše sklepení mu vážně nesvědčí.

*****

Pohled Maranayy:

Jakmile jsem se probrala a vzpomněla si na ženu, která mi přišla ošetřit žebra a já jí dala mojí fotku s mámou a řekla jí, že Severus Snape je můj otec, málem jsem vyletěla z kůže.

Jediné štěstí bylo, že to byla matka Draca. To byla má jediná úleva a jistota, že se nic nedostane do špatných rukou.

Žebra se stále ozývala, ale už ne řezavou bolestí. Byly to dozvuky po zhojených zlomeninách.

Jediné co mi vadilo bylo jak jsem páchla potem. Ten zákrok si přesně moc nepamatuji, ale vím jistě, jak moc jsem byla zpocená díky agónii, v jaké jsem se v tu chvíli kroutila.

Ale bylo to to nejmenší, co by mě mělo trápit.

Hlavní bylo přežít dokud to jde a doufat, že se odtud snad ještě někdy dostanu živá...

Moje ponoření v myšlenkách narušilo lupnutí, které se rozneslo prostorem a několikrát se s ozvěnou vrátilo. Trochu mě to vyděsilo a tak jsem instinktivně rychle přešla z lehu do sedu, jenže to se ozvala žebra a já sykla bolestí.

Někdo tu byl. Poznala jsem to podle tichých kroků, jež se ke mně přibližovaly.

A když dotyčný poté rozsvítil hůlku jemným světlem a ozářil jeho obličej, málem jsem se úlevou rozbrečela.

,,Ty se mi zdáš?" ptám se ho, ale spíš sama sebe. Ne. Musí to být jen sen. Vždyť jak by vůbec zjistil, že jsem tady? ,,Ano, ano. Zdáš se mi. Jsi jen výplod mojí fantazie. Nemůžeš být tady."

Ihned posmutním, ale stále si držím mírný úsměv na tváři.

,,U Merlina, Mayo, co ti udělali?!" ptal se zděšeně, a i v jeho pronikavých bouřkových očích se odrážela čirá hrůza.

,,Ale... To ani nestojí za řeč. Jen jsem měla zlomená žebra po tom, co na mě Voldemort několikrát seslal mučící kletbu." mávnu nad tím rukou, jako by to byla normální, každodenní věc.

,,Cože?!"vyjekl, a hned nato se rozhlížel kolem, jestli ho neslyšel někdo, kdo neměl, a pak se s úlevným výdechem zase otočil ke mně.

Já se mu hluboce zadívala do očí.

,,Kéž bys tu byl doopravdy." hlesnu smutně, a zesláblou rukou se pokusím natáhnout po té jeho, ve které nedrží hůlku. Jak v tomhle snu u mě tak klečí, nevypadá tak povrchně jako na chodbách školy. A líbil se mi tak víc. ,,Mohla bych mít naději, že se odsud dostanu."

,,Ale já tu jsem! Jsem tady! A dostanu tě pryč! To ti přísahám!" promluvil hned, a stiskl mojí dlaň, kterou jsem ho předtím sama brala za jeho.

,,Přála bych si, aby to byla pravda. Moc bych si to přála..." hlesnu, a rozhodnu se vychutnat si pohled na jeho starostlivý obličej. Tenhle sen mi konečně zlepšil náladu. Možná jen na chvíli, ale přece.

Mohla jsem si představit, že tu Draco je a slibuje mi, že mi pomůže se z tohohle místa dostat ven.

Alespoň ve snu jsem mohla být s jedním ze svých přátel, za něž jsem byla vděčná.

Pak únavou zavřu oči a dělám si pohodlí na nepohodlné zemi stále držíc jeho teplou dlaň.

Než propadnu temnotě, ucítím jemný dotek něčích horkých rtů na mém čele.