Viteál Smrti || HP ff [POZASTAVENO]

XL.

Pohled třetí osoby:

Když dívka usnula, i sám pro svůj vlastní klid jí musel dát alespoň jemnou pusu na čelo. Snad aby se pak cítila trochu klidnější. Nebo on...

Sám nevěděl, co ho to najednou popadlo, ale cítil, že to má udělat.

,,Dobby už se musí vrátit mladý pane Malfoyi." ozval se po chvilce ticha skřítek, dík kterému se do sklepení dostal.

,,Já vím." přikyvoval chlapec, ale pak ho něco napadlo.

,,Mohl bych jít s tebou?" podíval se s prosbou v očích na skřítka. Ten ale dost znervózněl.

,,Dobby si není jistý. Dobby neví, jestli to smí." začal se mírně třást a ošívat.

Draco se snažil vymyslet, co dál?

,,Nemá Dobby vzít slečnu s sebou když už je tady? Nemá Dobby slečnu zachránit?" ptal se domácí skřítek.

A najednou, jako by v chlapci tahle jeho slova spustila lavinu nadávek sám na sebe, jaký je hlupák!

,,Proč mě to nenapadlo dřív?!" vynadal si, a s radostným úsměvem se na skřítka podíval.

,,Ano. Ale půjdu s tebou. Vezmu jí do náruče a ty mě i s ní přeneseš." rozhodl se Draco, a opatrně, tak, aby Mayu neprobudil nebo jí ještě více neublížil jí vzal do náruče a přešel zpět k skřítkovi.

,,Opravdu mladý pan Malfoy chce? Nebude z toho mít Dobby problém, až se uvidí s Harrym Potterem?" obával se Dobby.

,,Neboj. Neudeš. Prostě mě tam vezmi. Ale rychle." popoháněl ho chlapec.

Pak už tedy na nic skřítek nečekal, chytil Draca za předloktí a přemístil je do hlavního štábu Fénixova řádu.

A tam se hned, jakmile viděli, koho Dobby přivedl, přerušily dohady o tom, jaký vymyslí plán na záchranu Maranayy.

Jako první se pohnul Sirius. Ten vyrazil jako namydlený blesk a ihned si Mayu přebíral k sobě do náručí.

,,Je to ona. U Merlinových vousů! Je to Maya!" šťastně vykřikl, když si jí přitiskl víc k sobě.

Všichni ihned radostně zavýskli a hned obklopili Siriuse. Na Draca, co stál tiše na místě, jako by snad zapomněli.

Jako první ho zaregistroval ředitel školy, a s úsměvem na mladého Malfoye mrknul.

,,To bylo od Vás velice překvapivé, pane Malfoyi. Ale odvážné." uznale pokýval muž hlavou, a to už si chlapce všimli i ostatní.

Ačkoliv na něj měl každý svůj názor, a většinou ne moc lichotivý, za tohle mu byli všichni vděční.

On jen klopil hlavu k zemi, aby nepoznali, jak nešťastný ve skutečnosti je.

,,Musel jsem jí odtamtud dostat, než by jí umučili. Kdyby otec Voldemortovi nedovolil u nás udělat útočiště, nikdy by se do toho sklepení nedostala." kroutil nesouhlasně hlavou.

,,Právě teď se mýlíš." promluvil jeho bývalý učitel Obrany proti černé magii, Remus Lupin, a to přimělo chlapce zvednout hlavu k němu jen aby spatřil, jak se na něj vřele dívá.

,,Možná právě díky tomu, že tam je, jsi měl jedinečnou šanci jí zachránit včas. Než bychom se my bývali dopátrali, kam jí unesli, mohlo by se jí Merlin ví co ještě přihodit." poukázal mu opačnou stranu celé věci, a stiskl mu povzbudivě rameno.

I Molly Weasleyová, která nikdy neměla Malfoyovi v lásce, se na Draca v tu brzkou ranní hodinu usmála a radostí ho objala.

,,Je skoro jako moje další dcera. Děkuju, že jsi jí přivedl." pošeptala mu, když ho pevně svírala ve své náruči.

Chlapec se jen mírně pousmál. Na takový přísun mateřské lásky nebyl zvyklý. Ne že by ho matka nemilovala. To ano. Ale už jen kvůli otci se chovala chladně a odtažitě. Stejně jako musel i on.

,,To bylo to nejmenší." řekl na oplátku, jakmile se žena odtáhla zpět a vydala se za Siriusem, který odnesl Mayu do pokoje, aby jí mohla ošetřit jak jen bude třeba.

V místnosti pak zůstali jen Harry Potter se svými odvěkými přáteli a dvojčata Weasleyova.

Chvíli panovalo trapné ticho, než se rozhodl promluvit mladý Malfoy.

,,Měla zlomená žebra. Matka jí je ošetřila, ale ještě to chce čas na to, aby se jí to pořádně zahojilo. Krom toho jí snad nic není. Teda, po té fyzické stránce. Kdo ví, jak je na tom po té psychické..." pronesl skoro jakoby jen tak, a chystal se chytit Dobbyho, aby ho mohl přemístit zpět do jejich sídla. Ale Harry se rozhodl promluvit ještě před tím, než to udělal.

,,Malfoyi-" zarazil se. Téměř to vypadalo, jako by se pral sám se sebou. Nebyl nadšený z toho, že zrovna v něj vkládá Maya takovou důvěru, ale momentálně mu přišlo, že měla pravdu. On je v nitru dobrý. Jen ho naučili jít v životě vždy tou špatnou cestou.

,,Díky." dokončil svůj dík chlape s brýlemi. Draco jen kývl hlavou, a pak už nechal Dobbyho, aby ho přenesl zpět do jejich sídla, kde ihned zapadl do peřin.

Ovšem než usnul, měl plnou hlavu toho, jestli jí znovu nenajdou a přijdou na to, kdo jí dostal z jejího vězení...

Už pomalu začal váhat, zda udělal dobře. Ozývala se v něm jeho zmijozelská zbabělost.

Ale potom... Cosi v něm vzplálo. Něco hřejivého, co nepocítil snad nikdy v životě. Jen jedinkrát. Bylo to právě dnes, jakmile se rozhodl, že Maranayu dostane pryč ze sklepení.

A dle jeho názoru se to až podezřele podobalo odvaze.

S potěšeným úsměvem na rtech se pak již klidně poddával spánku.

___________________________________________

A/N

Tohle je zase asi na delší dobu poslední kapitola😅 Času i nápadů je málo... 💞

Pokusím se co nejdřív zase něco sepsat!
___________________________________________
Markéta Kučerová