Viteál Smrti || HP ff [POZASTAVENO]

III.

Zabydlela jsem se na své koleji s dalšími dvěma spolužačkami, které vypadaly celkem sympaticky, a pomalu si začala zvykat na školní režim.

Zamilovala jsem si lektvary. Ne proto, že Zmijozelu Snape nadržoval, ale protože mi příprava šla, návodům jsem rozuměla a vskutku mě to zaujalo.

Možná jsem se tímhle u Snapea zapsala na list jeho oblíbenějších žáků z jeho koleje, ale takovéhle věci já moc neřeším.

Naopak předmět, co mě vážně nebavil a vůbec mi nešel bylo přeměňování. Což o to, profesorku jsem měla ráda. Byla to skvělá, rázná a spravedlivá žena, ale to přeměňování samo o sobě... Řekněme, že na to nejspíš nemám prostě buňky, no.

Zato obrana proti černé magii... inu, řekněme, že hned první hodina byla velice zajímavá.

Alastor Moody, kterému já osobně neříkám jinak, než Pošuk, před celou třídou předváděl kletby, které se nepromíjejí. Chápu, že bychom to měli také znát, ale předvádět to před studenty a obecně ty kletby použít, tak tohle nechápu.

Ale s tím, že jsem věděla, kdo ten člověk doopravdy je, jsem se mu nedivila. Skrk junior byl vždycky magor. A daleko větší pošuk, než sám Pošuk Moody.

Zatím se mi dařilo s nikým nenavazovat nijak osobní kontakty, a já za to byla tak moc vděčná, až jsem přemýšlela, jestli se nemám začít modlit k nějaké entitě.

*****

Spousta studentů, kterým bylo nad sedmnáct, se hlásilo do soutěže s přáním, aby byli právě oni ti vybraní.

Dvojčata Weasleyovi, jakmile jim nevyšel pokus s postaršovacím lektvarem, se rozhodli alespoň otevřít sázky. Kdokoliv chtěl si mohl vsadit na to, koho pohár nakonec vybere. Mohlo se vsázet na všechny tři školy.

Já to naschvál riskla, a řekla Fleur, Victora a Cedrika. O Harrym jsem se nezmínila, ačkoliv to bude ten nejpřekvapivější účastník Turnaje.

Fred s Georgem se divili, že jim nenadávám a podporuju je v jejich nápadu, a zdálo se, jako bych jim, i přes svou kolej, padla do oka.

Snad se z toho nebudou pokoušet vykřesat přátelství. Nerada bych jim řekla něco ošklivého jen proto, aby se ode mně drželi dál. Tihle dva jsou totiž také celkem důležitou součástí Harryho příběhu, a vážně nerada bych cokoliv pokazila.

*****

Nastal den, kdy měl Ohnivý pohár vybrat soutěžící.

Sešli se všichni, celá škola netrpělivě očekávala, jaká jména z ředitelových úst zazní.

Jako prvního určil Victora Kruma, po něm rozkoušnou Fleur Delacoure a následně Cedrika Digoryho. Jeho ovace byly značně nejhlasitější.

Brumbál začal promlouvat závěrečnou řeč, poněvadž měl za to, že byli vybráni všichni studenti, ale já věděla víc.

Já věděla, že modrý plamen znachoví znovu. Počtvrté. A se jménem na ohořelém papírku, jaké nikdo nečekal.

Pohledem jsem zabloudila ke stolu, kde se shromáždila většina nebelvírských studentů a našla mezi nimi Harryho střapatou hlavu.

Měl na tváři široký úsměv a slova ředitele přímo hltal. Netušil, co ho letos čeká.

Místnost ozářila nachová barva. Pohár znovu změnil barvu svého kouzelného plamene.

Pozornost přesunu zpět k němu, ale koutkem oka zahlédnu profesora Moodyho, alias Skrka mladšího, jak se na mě zkoumavě dívá.

Na chvíli s ním navážu oční kontakt, ale jen co mi dojde, že mu začínají kolečka v hlavě zběsile pracovat, raději pozornost obrátím zase k dění, co šokuje celou místnost.