Viteál Smrti || HP ff [POZASTAVENO]

XLI.

Na schůzce Smrtijedů toho dne bylo daleko větší napětí než kdy jindy. Pán Zla neskrýval svůj vztek, a všichni přítomní přemýšleli jen nad tím, koho z nich zabije jako prvního.

,,Musím říct, že jsem zklamaný. Velmi zklamaný." začal tiše, jako vždy, ale i přes snahu znít klidně z jeho slov kapala zlost. Rudé oči mu zářily zlobou a každý z přítomných se bál jen pokusit se do nich podívat.

,,Náš host se ztratil. Ta holka se prostě vypařila. Z ničeho nic." začal, a postavil se, zatímco obcházel své přisluhovače pomalým krokem.

,,Ví o tomhle jejím zmizení někdo něco víc?" zasyčel, i když nepotřeboval ničí typ aby měl svého viníka.

,,Narciso?" oslovil přímo ženu, za jejímiž zády nyní zastavil.

,,Nemám tušení, jak se jí podařilo uprchnout, můj pane." odpověděla se sklopenou hlavou vyrovnaně.

,,Samozřejmě má milá." přitaká Voldemort a přendá si svou hůlku z levé dlaně do pravé. ,,Ovšem je faktem, že jsi byla poslední kdo jí ve sklepení navštívil." dodal chvíli na to, a svým pohledem jí přímo propálil.

,,Přísahám Vám, já tu dívku nepustila." odhodlaně pronesla žena bez záchvěvu strachu. Mluvila pravdu, a i Pán Zla to věděl.

,,Já vím, že jsi to nebyla ty, Narciso." souhlasil s ní hned na to Voldemort. ,,Ale nelze vyloučit, že za její zmizení nejsi zodpovědná."

Po těchto slovech v místnosti atmosféra zhoustla více než už byla.

Všichni očekávali, kdy vyřkne mučící kletbu a Narcisa Malfoyová se bude svíjet v bolestech pod stolem, dokud si na ní jejich Pán nevybije svou zlost. Ale to se nestalo. I Narcisa, jež očekávala ostrou bolest v těle překvapeně hleděla na černý stůl před ní.

Pán Zla věděl, jaký nejlepší trest pro tu ženu může vymyslet. Viděl její obavy, na kom jí nejvíc záleží a o koho má největší strach. A tak se rozhodl jí potrestat skrze prostředníka.

,,Myslím přátelé, že je na čase do našich řad přivést novou, mladou, čistou krev." začal po chvíli ticha, když znovu usedl do čela stolu. V ten moment Narcise začalo bít srdce jako splašené. Tušila, co tím Voldemort myslel, ale přála si, aby jí to bývalo nedošlo... Nebo alespoň ne tak rychle.

,,Chtěl jsem s touto velkou událostí počkat do léta, ale řekl bych, že čekání je zbytečná ztráta času. Obzvlášť když mám na mysli tak zdatného mladíka." zasmál se vypočítavě, a pečlivě pozoroval, jak se Narcisa uvnitř sebe pomalu hroutí.

,,Lucisui, přiveď k nám prosím svého syna. Dnes se dočká nevýslovné pocty a přidá se k nám, tak jako kdysi ty a tvá žena." promluvil tentokrát na Luciuse Malfoye, který si hlavně přál aby si jeho Pán nevybil svůj vztek na něm.

,,Jistě bude nadšen, můj Pane." pokusil se křivě usmát, ale bylo vidět, jaký má z Voldemorta strach. Do očí se mu nepodíval.

,,To určitě bude." potvrdil Pán Zla. ,,Zajisté."

*****

V domě číslo dvanáct na Grimmauldově náměstí namísto ticha, co pohlcovalo Malfoy Manor, se ozýval bolestivý křik.

Maranaya sice byla plně v říši snů, ale zjevně se z nich staly noční můry. Dívka se v posteli svíjela v horečce a bludech. Molly celá zoufalá nevěděla, jak jí pomoci, protože už vyzkoušela všechna možná kouzla, lektvary i léky, ale nic nepomohlo.

Nikdo nemohl spát. Ten křik je bolel skoro jako by tu bolest cítili oni sami. Byl neskutečně pronikavý a ostrý jako břitva. Prořezával se jim skrz ušní bubínky až do hlavy, kde rezonoval neustále a pořád dokola.

Harry si dovedl představit jak jí zrovna je. Připomínalo mu to stavy, kdy on sám blouznil ze spaní během toho, co si Voldemort pohrával s jeho myslí. Mohl ale jen dívku držet za ruku a snažit se k ní chlácholivě mluvit.

Sirius s Remusem seděli jako na jehlách v obýváku a křečovitě svírali hrnky s čajem. Vyčítali si, že se tohle Maye vůbec stalo, že dopustili, aby se octila v takovéhle situaci. Měli dojem, jako kdyby jí do toho sklepení zavřeli oni sami. A rozhodně si nechtěli nechat nikým vymluvit opak.

Hermiona se snažila tlumit své vzlyky do rukávu od svého svetru, ale moc jí to nešlo. Paní Weasleyová jí proto vtáhla do objetí, a tak dívka pak smáčela svetr Molly namísto svého.

Fred a George v tichosti seděli na postelích v pokoji, kde přebývali přes Vánoce, a snad poprvé v životě neměli žádný vtip pro záchranu situace. Ani jeden neměl náladu na žertování.

A dokonce i Ron, který jí vinil za zranění jejich otce, seděl mlčky na peřinách a litoval, že se k ní zachoval jak se zachoval. Došlo mu, že ona s těmihle věcmi opravdu nemůže tak moc zamíchat, protože se pak může stát cokoliv a naprosto překroutit budoucnost. A přál si aby se jí mohl co nejdřív omluvit.

Problém byl jediný. A to ten, že neměl ponětí, kdy bude mít tu příležitost...

Mezitím v dívčině pokoji, kde jí stékal po čele pot a ona bolestně kroutila svojí tvář, se jí snažil chlapec s jizvou uchlácholit ke klidnému spánku, aby si taky pořádně odpočinula.

Byla celá bledá, a to že ještě nedávno měla zlomená žebra na celé situaci moc nepřidalo.

Po několika minutách ale dívka znovu z plna hrdla křičela. Jako by byla znovu pod vlivem mučící kletby.

Harry jí pohotově pevně chytil za ramena a snažil se jí uklidnit.

,,Mayo, Mayo! To nic! Jsi v bezpečí! Slyšíš mě? Neboj se! Jsem tu s tebou! Nic zlého ti nehrozí! Klid!" zoufale se snažil jí přimět přestat křičet, a naštěstí to po chvíli zabralo.

,,To je ono. Jen klid. Všechno je dobré." pokračoval, když se její křik konečně znovu umírnil a ona opět ležela zbrocená potem v posteli a přerývaně dýchala.

V místnosti pak bylo ticho přerušované jen tikáním hodin, když se dívka napůl probrala. Oči měla stále zavřené, ale konečně unikla nočním můrám.

,,Vodu..." vydechla vyčerpaně, a Harry jí ihned přinesl sklenici s vodou a pomohl jí se napít.

Když pak chlapec s jizvou pokládal sklenici na stolek vedle dívčiny postele, ozvala se znovu. Tentokrát to ale nebylo nic podobného prosbě.

,,Kde- Kde je... Kde je Draco?"

Stále neotevřela oči, ale nervózně sebou zavrtěla v peřinách.

Harry musel protočit očima. První co jí zajímá je, kde je ten blonďatý zmijozelák...

Ale přivedl ji do bezpečí. A to mu nezapomene.

,,Oni- Oni mu ublíží! Zjistí že mi pomohl! Volde- Voldemort ho potrestá!" začala hystericky křičet a sedla si na posteli ve snaze se z ní dostat. Harry jí ale včas chytil a zastavil jí. Její zoufalý pláč ale nezastavil.

,,Neboj se. Bude v pořádku. Uvidíš, že se mu nic nestane! Hlavně si lehni a naber sílu. Budeš jí potřebovat." radil jí, a pomalu se mu podařilo jí znovu uložit ke spánku.

Dívka pak vyčerpáním znovu propadla snům, tentokrát ale těm dobrým, kde se cítí jako doma. V bezpečí... A poslední co si pamatovala byl sen o tom, jak usíná v náručí jejího osvoboditele ze sklepení v Malfoy Manor, ve kterém jí sem donesl.

A když už jsme u Malfoy Manor...

Chlapec ležící v mohutné posteli pod těžkými peřinami si tiskne dlaň na své bledé, levé předloktí, které mu ode dneška bude navždy hyzdit Voldemortovo znamení.

Udělal z něj Smrtijeda.

A on poprvé, v ten moment, kdy mu došlo co to obnáší, si uvědomil, jak moc by si přál žít jiný život... Zoufale moc...