Viteál Smrti || HP ff [POZASTAVENO]

XXIV.

Po tom náhodném setkání s profesorkou Umbridgeovou mi Brumbál oznámil, že budu sdílet kabinet s profesorem Snapem.

Nebyla jsem z toho zrovna nadšená, ale nemohla jsem si moc vybírat. Mám předstírat učitelku lektvarů, tak by bylo dobré, abych měla co nejblíže ke třídě, kde budu vyučovat.

Kabinet prý sám opatřil nezjistitelným zvětšovacím kouzlem, a pokoje máme s profesorem každý svůj oddělený zdí s dveřmi. Mám tam dostatečně prostornou postel, šatník, šuplíky a stůl u zdi naproti vchodu, v jehož přihrádkách bylo několik svíček a zápalky.

Zjevně tady budu mít dost tmu.

Ředitel mě doprovodil až k učebně, skrze kterou už jsem šla sama a došla až ke Snapeovu kabinetu. Po chvíli co jsem na dveře zaklepala se prudce otevřely, a v nich stál stále zamračený profesor lektvarů.

Křivě se ušklíbnul, jen co mě viděl.

,,Zdravím, slečno Collinsová." promluvil, a moje nové příjmení zdůraznil až přehnaně.

,,Inu, to, že se budeme vy výuce střídat mi docela vyhovuje, tudíž si ohledně tohoto tématu ponechám své kousavé poznámky. I tak; Pokud se dozvím, že jste jakkoliv chybovala nebo pouze zapochybovala, věřte, že Vám to pořádně vytmavím a do příště se ničeho podobného nedopustíte. Jasné?" nevrle na mě zavrčel.

Fajn. Když jsem zjistila, že na lektvary patřím mezi ty lepší studenty, myslela jsem si, že pro Snapea nebudu trn v oku. Ale teď si tím nejsem moc jistá...

,,Nemusíte se bát. S jistotou Vás mohu ubezpečit, že si povedu více, než-li dobře." přislíbím mu s kamennou tváří, s jakou na mě shlíží i on.

Beze slova odstoupí od vchodu abych mohla vejít, projít skrze kabinet až k mému novému 'pokojíčku' a vybalit si kufr.

Jakmile mám vybalený profesorský hábit, pár formálních košil a sukní, tak poté i volnočasová trička, svetry, kalhoty a dva páry bot. Jedny obyčejné lodičky a jedny kotníčkové podpatky na zimu. Zbytek prázdnin jsem se na nich učila chodit, tak když už jsem si s tím dala tu práci, vzala jsem si je sem s sebou.

A rozhodla jsem se, že si je vezmu na dnešní zahajovací slavnostní večeři.

Hábit si ponechám až na vyučování.

Vezmu si na sebe zelený svetr s nízkým rolákem, co mi obepínal krk, pod něj schovala přívěšek od Harryho k loňským Vánocům, pak černou, upnutou sukni do poloviny lýtek s rozparkem dlouhým ke koleni na levé noze, černé silonky a ty kotníčkové boty. A abych doplnila šedý semiš bot, vzala jsem si šedý, tenký pásek, a upevnila si ho kolem pasu přes sukni i svetr.

Ještě jsem si ledabyle stáhla vlasy do drdolu, podobného, který jsem měla na Vánočním plese, a hůlku zastrčila do levé boty.

Jakmile se ale podívám na hodinky na mém zápěstí, zjistím, že zbývá jen pět minut do zahájení večeře a Brumbálova proslovu.

,,Krucinál!" zanadávám si pro sebe, a vyběhnu z pokoje tak rychle, jak jen mi to moje boty dovolí.

Cesta ze sklepení do Velké síně mi myslím předtím nikdy tolik času nezabrala, tudíž jsem připisovala tenhle úděl mým novým botám.

Když jsem otevřela dveře do síně, samozřejmě, že se na mě všichni otočili. Takový náhlý vpád do místnosti nejde přehlédnout.

Rozhostilo se ticho, ale hned na to si mezi sebou studenti začali cosi šuškat.

,,Nuže, tady je. Profesorka v zácviku, slečna Maria Collinsová." pokynul ke mně dlaní ředitel za svým řečnickým pultem, a studenti mě na přivítání obdařili potleskem.

,,Prosím, pojďte se posadit k profesorskému stolu, ať může zahájení nového školního roku v klidu pokračovat." požádal mě zdvořile, avšak s rošťáckým kukučem, ředitel.

Já se neudržela a mírně se uchechtla, ale rozešla se ke stolu za ostatními profesory, kde jsem měla volné místo po Snapeově pravici, mezi ním a McGonagallovou.

Během toho Brumbál pokračoval v představování nových učitelů.

,,Profesorka Collinsová se bude střídat ve výuce s profesorem Snapem."

Jakmile tohle dořekl, nešlo přeslechnout od jednoho ze stolů: ,,Tohle že je učitelka lektvarů?!" ,,Já se divím, že je to vůbec učitelka. Vypadá jako studentka sedmého ročníku."

S lehce vyčítavým, avšak pobaveným pohledem se podívám na dvojčata u nebelvírského stolu, kteří se na mě uličnicky usmějí, jen co se naše pohledy střetnou.

Když se ale střetnu ještě s jedním, smaragdově zeleným, tak ten ihned odvrátí hlavu ke svému, prozatím prázdnému, talíři.

Aby nebylo poznat, jak mnou pohnulo náhlé zklamání a bolest, obrátím svůj pohled na profesorku vedle mě a začnu s ní nezávazný rozhovor o tom, zda si myslí, že zvládnu ukočírovat místní studenty natolik, aby mě v hodinách poslouchali.

Už by mi bývala odpověděla, kdyby Brumbálův proslov nepřerušilo odkašlání té růžové babizny.

Jakmile se postaví, aby promluvila ke studentům, protočím nad ní očima, když to nemohla vidět.

Její proslov absolutně nevnímám. Jednak proto, že vím, co se snaží všem navykládat, a taky proto, že poslouchat jí je jako trest za něco vážně odporného, co jste provedli.

Když s připitomělým uchechtnutím ukončí svou 'uchvacující' řeč a posadí se zpět, Brumbál konečně dopoví to, co chtěl, a pak započne hostina.

,,Abych Vám mohla odpovědět, drahá, myslím, že si jistě získáte přízeň studentů lépe, než pár jedinců mezi námi profesory." pronese McGonagallová směrem ke mně, ale tak, aby se to nedoneslo k osobě, kterou měla na mysli.

S pokřiveným úsměvem se na ní podívám, jen abych zjistila, že mi věnovala stejně šibalský výraz. Pak jsme se konečně daly do jídla i my.

*****

Jako jedna z posledních vycházím ze síně směrem do sklepení, když mě doběhnou dvě osoby a každý se ke mně přidají v chůzi z jedné strany.

,,Profesorko, jen bychom Vám chtěli říct, že se na naše společné hodiny opravdu neskonale těšíme a přejeme Vám hodně zdaru." začal George z levé strany.

,,A také Vám pochválit vaše boty. Jste s nimi dokonce skoro stejně vysoká, jako my." pokračoval Fred s šibalskou jiskrou v očích.

,,No, uvidíme, jak se Vám bude na hodinách dařit, pánové. Vše záleží na Vašem přístupu k práci." pokrčím rameny, když dojdeme na místo, kde se musíme rozdělit, neboť oni míří k nebelvírské věži.

,,Georgi?" osloví svého bratra Fred, a oběma se jim na tváři usadí ustaraný výraz.

,,Ne, řeknu to já. Jsme v háji." řekl za něj George.

Pobaveně nad nimi zakroutím hlavou, popřeju jim dobrou noc a vydám se konečně do sklepení.

Když jsem konečně zavřela dveře z učebny do kabinetu, chtěla jsem úlevně vydechnout, ale to by mě nesměl vyděsit druhý obyvatel tohoto kabinetu.

,,Pokud si chcete zachovat co nejpřesvědčivější tvář učitelky, neměla byste se tak přátelsky bavit s kýmkoliv, s kým jste se bavila jako Vaše staré já, slečno." pronesl svým monotónním hlasem černovlasý muž s křivým nosem usazený v křesle u krbu, ve kterém hořel oheň.

,,Nač ten minulý čas, profesore?" zeptám se i já kysele.

,,No, myslím že každý z řádu si všiml, jak to mezi vámi a panem Potterem skřípe, není tomu tak? Proto ten minulý čas." objasní Snape, a pak rozloží Denního věštce a pustí se do čtení, jako by nic neřekl.

Tenhle fakt mnou dnes již podruhé pohne, a vrátí pocit neštěstí a lítosti nad tím, že je to mezi námi teď takové, jaké je, když jsme bývali dobří přátelé.

Beze slov dojdu do svého přiděleného pokoje, zavřu tak tiše, jako bych nechtěla někoho vzbudit, a mohla tak lépe předstírat, že neexistuju.

Tu noc jsem usínala opravdu těžce, a dlouho.