Viteál Smrti || HP ff [POZASTAVENO]

XXXI.

Po tom vskutku osvěžujícím rozhovoru se Snapem jsem se celé odpoledne jen tak procházela po chodbách. Netrápil mě chlad, ani pomalu strádající žaludek. Natolik mě pohltily moje myšlenky, a já z nich momentálně nechtěla vyjít ven.

Když byl čas západu slunce, vylezla jsem na astronomickou věž, opřela se o zábradlí a sledovala horizont zasněžených bradavických pozemků. Na nádvoří si několik žáků z nižších ročníků dávali co proto s hromadami sněhových koulí, a já se nad nimi musela pousmát.

Ačkoliv už slunce vůbec nehřálo, jeho západy byly pořád kouzelné a dechberoucí, obzvlášť když byly na obloze vidět červánky. I přestože to znamená mrazivý druhý den, já byla uchvácena.

Od úst a nosu mi odcházely obláčky sraženého vzduchu, jaká zima už byla, a já se poprvé otřásla. Ono, jenom v tričku, kalhotách a hábitu se jeden moc na věži nezahřeje.

Byla jsem rozhodnutá k tomu se vrátit do hradu a jít se navečeřet, ale to by mě do zad nesměl zatlačit hrot něčí hůlky. Na místě jsem ztuhla a s vyděšeným pohledem zírala před sebe.

,,Co jsem řekl loni Maranaye Kellyové ve zmijozelské společenské místnosti ohledně plesu, co se konal kvůli tomu Turnaji?" Jeho hlas zněl slabě, ačkoliv se snažil o opak. ,,Dokažte, že se vydáváte za Mariu Collinsovou a odpovězte mi."

,,Co když ti to nechci dokazovat?" zeptám se, a ani nevím proč, jsem najednou klidnější. Nemám strach, že by mi něco udělal. Jediné, čeho se bojím, je co se stane dál. Protože to nevím.

,,Nechcete? To máte smůlu." odvětil mi na to, a trochu více zatlačil hůlkou do mých zad.

,,A co když ti to nesmím dokázat?" zkusím to z jiného soudku. Ale je daleko více pravdivý. Já bych mu neměla o tomhle říkat nic. Absolutně nic.

Mlčel, sám nevěděl, co teď dělat.

,,Já to- Já to ale musím vědět! Musím vědět, že jsem se nezbláznil a jedině Vy mi to můžete dokázat! Tak to, prosím, udělejte!" žadonil již zoufale, a nedivila bych se, kdyby neměl daleko k pláči.

Prvně namísto odpovědi pouze odevzdaně pokývám hlavou, zvednu ruce v náznaku, že nemám v plánu mu nic udělat a pomalu se k němu otočím.

Svýma bouřkovýma očima plnýma slz na mě hledí a stále na mě míří svou hůlkou, přestože se mu ruka třese. A určitě ne zimou.

Namísto slov se mu rozhodnu dát odpověď jiným způsobem.

Jemně chytím jeho levou dlaň, kterou svírá v pěst podél těla, a v ten moment, co se naše pokožka střetla, k němu za pomoci nitrozpytu vyšlu vzpomínku na ten rozhovor, který chtěl.

Jen co vzpomínka skončí, šokovaně na mě třeští oči a pomalu nechává klesat dlaň v níž třímá hůlku.

,,Jak..." chtěl se zeptat, ale hlas ho v tomhle zradil.

Sice jsem byla zmatená, proč zrovna on, Draco Malfoy, je z téhle situace tolik raněný, ačkoliv jsme byli spíše nepřátelé během doby, kdy byl Turnaj. Neustále na mě prskal a snažil se mě ponížit, přestože se mu to nikdy nepodařilo.

Ať to bylo jak chtělo, bylo mi ho... líto. Proto jsem se rozhodla mu říct pravdu.

,,Tady ne. Sedmé patro, pět minut po půlnoci." pronesu tiše, pustím jeho ruku a spěšně se vydám z věže pryč.

U učitelského stolu při večeři se jídla sotva dotknu, a pohled mám zavrtaný ve svém plném talíři.

,,Slečno Collinsová? Pojďte se mnou prosím na slovíčko do mé pracovny." vyzval mě Brumbál, když se zvedal od stolu.