Viteál Smrti || HP ff [POZASTAVENO]

II.

Během cesty se mnou pokoušeli zavést konverzaci a poznat mě, ale já jim nedávala moc valné naděje na to, že by se z nás mohli stát přátelé. Na to jsem byla až moc racionálně uvažující člověk.

Nejsem sice nijak významná fanynka Rowlingové, a nemám přečtené všechny knihy její veleúspěšné ságy o brýlatém chlapci s jizvou na čele, ale filmy jsem viděla, a nehodlám zasahovat do kánonu.

O mně se v příběhu nikde nikdo nezmiňuje, a bojím se toho, jak by i jen drobná změna mohla překroutit celý děj. Mohlo by to dospět až k závěru, že by Voldemort vyhrál válku a ovládl kouzelnický svět, na což by ten mudlovský brzy vyhubil.

Nebyla jsem z toho sama moc nadšená. Toužila jsem se s někým bavit a spřátelit se, abych si ten hrozný fakt, proč vlastně stále žiju, připomínala co nejméně, a ten čas, co mám, si zpříjemnila.

Ale pravděpodobně si počkám pár let, až Harry porazí Pána Zla a zavládne tak mír. Pak už bych možná mohla začít sama trochu zasahovat.

Po cestě vlakem, která nebyla nijak extra záživná, neboť jsem jim na jejich sáhodlouhé otázky odpovídala sotva jednoslovně, jsme konečně dorazili do Prasinek.

V hábitech jsme již byli převlečení, akorát s tím rozdílem, že ten můj nebyl doplněn o kravatu v barvě mojí koleje. Tu teprve získám.

Té zvědavé trojici jsem zmizela z dohledu hned na začátku, co jsme vystoupili z vagónu, a vydala se za poloobrem, co hřímal mocným hlasem a svolával všechny prváky a nováčky k sobě.

Jen co se objevím kousek od něj, shlédne na mě a vřele se zpod jeho hustého plnovousu usměje.

,,Ty musíš bejt ta nová holka, co nastupuje rovnou do čtvrtýho ročníku, viď?" ujišťoval se, a já jen přikývla a pousmáním mu jeho vřelost vrátila.

Nevím, jak to dělal, ale byl to takový dobrák, až i mě donutil jeho úsměv pookřát a povolit ledovou bariéru kolem mého srdce.

Ehm, tedy, mého... úplně ne, ale to je jedno.

,,Posaď se támhle do týdle loďky. Pojedeš s prvákama, a pak tě profesorka McGonagallová zařadí s ostatníma. Uvidíme se pak." ukázal mi na lodičku, co už byla připravena na hladině jezera k tomu, aby se do ní někdo posadil a ona ho mohla odvézt až na břeh k Bradavickému hradu.

Jakmile jsem plula a dívala se kolem sebe, místo hradu osvíceného v šeru jsem obdivovala jezero a Zapovězený les. Vždy mě přitahovalo tajemno a nebezpečné situace, ale nikdy jsem se do žádných nepouštěla. No, určitě ne do takových, jaké mohou nastat v tomhle světě...

Tak trochu jsem doufala, že alespoň zahlédnu pověstnou oliheň, co žije v jezeře, ale měla jsem smůlu. Buď byla daleko pod hladinou, nebo na to kolem byla moc velká tma.

Všichni ti prváčci si neustále štěbetali o tom, jak se těší a jak moc se bojí toho, kam je Moudrý klobouk zařadí.

Mně to bylo v podstatě jedno. Všude, kde mě přijmou, mi bude dobře.

Před Velkou síní, kam nás dovedl školník Filch, nám přikázal počkat na profesorku. Ta se objevila vzápětí se svitkem pergamenu v ruce.

Rty stažené do přísné linky přesně odpovídaly tomu, jak jsem si jí pamatovala z filmů.

Když dokončila ty nudné řeči o zařazování, pohledem se upnula ke mně a sdělila mi, že si budu muset počkat na zařazení až jako úplně poslední.

Nijak mě to nepotěšilo, ale co jsem mohla dělat?

Pouze jsem přikývla, a odevzdaně svěsila ramena.

Pak jsme jí konečně mohli následovat až do síně. Studenti, co tu už studovali, seděli za stoly svých kolejí a pozorovali příchozí prváky. A ovšem, i já se stala velmi výrazným terčem zájmu.

Ono, moc se jim tu asi nestává, že by musel být někdo zařazen přímo do čtvrtého ročníku, a vyčnívala jsem nad ostatními asi o půl metru.

Celý učitelský sbor naproti nám bedlivě sledoval zařazování, a já se snažila zaměstnat své myšlenky dost na to, aby mi ta doba co nejrychleji utekla.

Naštěstí se tak stalo, a zbyla jsem k zařazování pouze já.

Stolička pode mnou nepatrně zavrzala, ale stála obstojně, tak jsem si v klidu na hlavu nechala dát klobouk. Ten po dosednutí na mou hlavu ožil a zavrtěl se.

,,No, to se na to podívejme!" ozval se hluboký hlas v mé hlavě, a já usoudila, že je právě Moudrého klobouku. ,,Sice to říkám často, ale tebe bude velice těžké zařadit do jedné koleje."

Na dlouhou dobu se odmlčí, když si prohlíží moje myšlenky, vzpomínky a vše, co by mu pomohlo se rozhodnout.

,,Vidím správně? To nemůže být pravda! Ty máš být mrtvá, děvče! Co tu děláš, u Merlinova shnilého vousu?!" zhrozil se klobouk, jen co asi našel vzpomínku na mé 'setkání' se Smrtí u řeky.

,,Hmm, to je mi patálie. To je mi zapeklitá situace..." mručel nespokojeně dál, a přemýšlivě broukal sám po sebe, jako by mu to mělo pomoct.

,,Když přehlédnu ten nepochopitelný fakt, že žiješ, i když nemáš, vidím to takhle," začne mluvit konečně k věci, a já už jen toužím po tom znát svůj verdikt. ,,předpoklady má každý člověk pro všechny koleje, ale u tebe se rozhoduji mezi těmito dvěmi. Mrzimor, a Nebelvír. V hlavě máš spoustu znalostí i pro Havraspár, ale nezvládla bys celý den ležet v knihách, a Zmijozel je pro tebe až moc chamtivá a lstivá kolej. V Mrzimoru by sis našla brzy spousty dobrých přátel, zrovna jako v Nebelvíru, a vedlo by se ti dobře v obou případech. Jenže která kolej je ta správná?"

Docela mě překvapovaly jeho myšlenkové pochody. Nikdy bych si nemyslela, že tohle vše ve mně je. I tak mi ale přišlo, že tu sedím nějak moc dlouho. A po krátkém pohledu na okolí, jak se nervózně začínalo tiše dohadovat, se mi to potvrdilo.

,,Tak už se rozhodni, u Merlina!" zavrčím na klobouk v mysli.

,,Ach, ano, teď už to vidím. Je mi to jasné. Přeci jen pro tebe bude tato kolej ta nejbezpečnější." zdálo se, že došel konečně k rozhodnutí, a já si předčasně úlevně vydechla. Ale to jsem netušila, jaké slovo zaplní prostor.

,,Zmijozel!"

Od stolu, jaký stál úplně u zdi po pravé straně místnosti, se ozval potlesk, a já jen nechápavě hleděla na ty lidi, jejichž zeleno-stříbrné kravaty se leskly ve světle svíček v sále.

Profesorka mi z hlavy klobouk sundala, a já se šla posadit k prvákům, kteří byli zařazeni také do Zmijozelu.

Když pak vstal Brumbál, a započal s proslovem, ještě před tím, než otevřel ústa, po mně střelil zvláštním pohledem.

Já bych tomu jindy vůbec nenechala důraz, ale byl to Brumbál. A přiznejme si, když se právě Brumbál na někoho takhle dívá, tak to něco znamená.

Po obvyklém projevu ředitele přivítal i hosty z Krásnohůlek a Kruvalu, a obeznámil studenty s Turnajem tří kouzelníků.

A jen já věděla, jak moc se všechno vymkne tenhle rok kontrole...

______________________________________

A/N

Ano, sice to trvalo, ale zatím to pořád není ještě ono.

Bát se nemusíte. Již brzy to začne nabírat úplně jiné grády! 😁💞

Snad se i tak díl líbil a těším se na vás u dalšího, který hodlám vydat dřív, než po několika dnech... 😂😅

Mějte se kouzelně. ⚡✨

______________________________________

Markéta Kučerová