Viteál Smrti || HP ff [POZASTAVENO]

XXXVIII.

Ze sklepení, kde Voldemort držel dívku se druhý den večer ozývalo její bolestné skučení.

Až teď plně pocítila bolest zlomeného žebra. A kdo ví, jestli bylo pouze jedno.

Zkroucená na zemi a opřená o zeď ve snaze co nejvíce zabránit bolesti kroutila obličej grimasami hodné mučedníka. Taky že jím byla.

Její žaludek jí dával najevo to, jak dlouho nic nepozřela. Její hlava to, jak dlouho nepila. Její nohy dozvuky vyčerpání po dlouhých minutách pod mučící kletbou. A srdce stesk.

Co by za to dala být teď v Bradavicích a promluvit si se Snapem o tom, jak se to všechno vlastně stalo a proč jí to tajil. Jak moc by si přála být s přáteli v komnatě nejvyšší potřeby a trénovat s Brumbálovou armádou.

Jak moc by si přála promluvit si s Dracem...

Sama nevěděla, co je horší. Zda bolest fyzická, nebo ta psychická.

Podvědomě se připravovala na to, že tam, v tom prašivém sklepení umře, a už nikdy neuvidí nikoho z jejích přátel.

Nesvedla kouzlit, takže si ani zlomené žebro zahojit nemohla, a už vůbec nedokázala zahojit své srdce rozlámané na kousky...

*****

,,Nechal jste mě zavolat, můj pane?" skláněla se hluboce žena, a přála si být co nejrychleji zase daleko od něj. Což šlo těžko, když mu její manžel nabídl jejich sídlo jako útočiště...

,,Oh, Narciso, ano." usmál se, ale nic vřelého v tom úsměvu nebylo. Jen podlost a zášť ke všemu, o čem se domníval, že za nic nestojí. ,,Mám dojem, že ta holka, co leží dole, má zlomená nějaká žebra. Byla bys tak laskavá a ošetřila jí je? Potřebuji, aby vydržela na živu tak dlouho, dokud to budu potřebovat."

Z téhle prosby jí po zádech přeběhl mráz.

,,Jak si přejete, můj pane." řekla jen oddaně a chystala se odejít pryč. Daleko od něj.

,,Narciso." zastavil jí ještě jeho hlas. Pokorně sklopila hlavu a otočila se směrem k němu.

,,Ano, pane?" zeptala se ostýchavě, opatrně. Nerada by ho naštvala něčím jako je, dle něj, nepřístupný tón.

,,Nic jí neříkej, ano?" chce po ní přislíbit.

Žena jen přikývne, a poté už vyjde z místnosti rychlostí blesku.

Pořádně se nadechne až když je o několik pater níž. Téměř až u sklepení.

Otevře kovovou mříž a hned na to uslyší zašustění a následně bolestný sten.

Rozsvítí si hůlku, aby viděla kam jde a nezašlápla dívku na zemi.

Vyděšeně na ní zírala, ale viditelně si oddechla, jakmile zjistila, že to není Pán Zla ani nikdo z jeho příšerných kumpánů.

Žena k dívce přiklekla a starostlivě si ji prohlédla.

Byla špinavá, vyděšená, vyčerpaná a zkroucená tak, div si sama ještě něco nezlomila.

,,Můžu se na to podívat?" poukázala na její trup, který křečovitě svírala.

Černovláska prvně chvíli koukala z místa na místo, než přikývla a hluboce vydechla.

Odendala z trupu dlaně a snažila se zakrýt tu ukrutnou bolest. Bála se, že se jí zlomené kosti prořežou skrz.

,,Musíš si lehnout. Aby ti kosti správně srostly." informovala jí nešťastně žena.

Dívka se ale odmítala pohnout. I sedět bez hnutí jí přivádělo bolest. Zběsile proto odmítavě kývala hlavou a ze zoufalosti se jí spustily slzy.

,,Já vím že to bolí. Ale musíš si lehnout, rozumíš mi?" promlouvala k ní chlácholivě Narcisa. Až poté se pokusila dívka lehnout si na záda.

Ale čím níž k zemi byla, tím více cítila zlomená žebra a hlasitěji sténala.

S pomocí Narcisi se jí ale podařilo položit se na zem.

Narcisa jí vyhrnula triko a odhalila tak její břicho plné modřin, aby se podívala na ta žebra.

Nemusela se ani ptát, kde jí to bolí. Podlitina byla vidět až moc dobře na to, jaká byla ve sklepení tma.

Zamumlala několik hojivých kouzel, a když pronesla jedno na srovnání kostí, po lupnutí dívka hrdelně zakřičela.

Narcisa měla dojem, že jí ten výkřik bude ještě dlouho znít v uších.

Dívce se ale ulevilo. O dost se jí ulevilo.

Byla celá zpocená a popadala dech, ale bolest se umírnila. Konečně...

,,Zkus odpočívat. Nejlepší bude, když se trochu prospíš. Za nějakou dobu to už ani neucítíš." slibovala jí Narcisa, a pokusila se na ní vlídně usmát. Něžně jí stiskla paži, kterou už zase držela kolem trupu v místě, kde jí před chvílí žena zahojila zlomená žebra.

Vstávala zpět na nohy, když k jejím uším dolehl tichý hlásek.

Sklonila se proto o něco blíž k dívce, která se snažila něco říct.

,,Táta." rozpoznala pak z jejích slov toto, a viděla, jak dívka cosi vytahuje zpod rukávu svetru.

Podávala to směrem k ní, tak si od dívky fotku převzala a prohlédla si jí. Malá holčička se až moc podobala té dívce, co tu ležela zbrocená potem, a vyčerpání z ní sálalo víc než světlo ze slunce.

Když pak otočila snímek z druhé strany a přečetla krátký text, u iniciálů se jí na chvíli zastavil dech.

,,Severus? Severus je tvůj otec?!" dožadovala se odpovědi žena, a stiskla dívčino rameno. Viděla na ní, jak pomalu upadá do spánku, ale ještě předtím zahlédla krátké pokývání hlavou na souhlas. Pak už byla dívka ponořena hluboko ve své vlastní mysli.

Narcisa vstala a ohromeně stále hleděla na fotku, jakou právě držela v ruce.

Po chvíli jí schovala do výstřihu svých šatů, nasadila neutrální masku a vyšla ven ze sklepení. Mříž opět zamkla a na oko vyrovnaně se vydala napříč jejich sídlem do svého pokoje.

Musela vymyslet, jak odtud tu dívku dostat pryč.