Viteál Smrti || HP ff [POZASTAVENO]

XXV.

Začátek školního roku a vyučování bylo... no, řekněme že zajímavé.

Hned první týden mi Snape přenechal své hodiny, prý, že si musí něco zařizovat. Ale z toho pohledu, co mi věnoval, mi bylo jasné, že se bude flákat a náramně bavit nad mojí neschopností převzít zodpovědnost za výuku hodin lektvarů.

Trochu mě to rozhodilo, ale oklepala jsem se a na první hodinu vstupovala sebevědomým krokem a s úsměvem na tváři.

Nešlo to podle mých představ. Ale to bylo dobře, protože moje představy byly takové, že žáci budou celou hodinu hluční, ignorovat můj výklad a nebo že i vybouchne pár kotlíků s lektvarem, který se učili na konci minulého roku.

Překvapivě mi naslouchali, občas jenom sem tam někdo něco poznamenal ale jinak byl klid. A nic nebouchlo.

Považovala jsem to za ohromný úspěch, a ten večer se nemohla přestat usmívat. Ani po pohledu na mrzutého Snapea.

Další dny probíhaly podobně, ale jiné to bylo až ve chvíli, kdy jsem měla třídu dvojčat, a pak ještě s Harrym a ostatními.

Dvojčata se neustále hlásila, ale místo k probírané látce se mě neustále ptali na hlouposti. Jako třeba, jak se jmenoval můj první domácí mazlíček, nebo jestli bych radši měla draka či trpaslenku.

Docela mě znervózňovali, protože mi přišlo, že na mě moc upozorňují. Že se až příliš hloupě vyptávají.

V žaludku se mi z toho rozlil nepříjemný pocit. Byl to strach.

Když si všimli mého rozpoložení, raději zmlkli a pak pracovali mlčky na svém lektvaru, co jsem jim zadala do dvojic. Tedy, mlčky za občasného prohození slov mezi sebou.

Když jsem pak procházela kolem studentů a kontrolovala, zda postupují správně, něco mě napadlo, když jsem se blížil k dvojčatům.

Ze stolu, u kterého jsem teď stála, jsem si vzala jenu snítku petroselina, a schovala ji do rukávu mého profesorského hábitu.

Pak jsem přišla k dvojčatům.

Jejich barva dokrvovacího lektvaru byla perfektně sytě oranžová. Zatím si vedli dobře. Ani jsem nevěděla, že jim některé lektvary takhle dobře jdou, ale vzhledem k jejich pochoutkám, co za rok budou prodávat, mi to tak zvláštní nepřijde.

,,Zatím to vypadá na pěknou práci, hoši. Už jste skoro u konce, viďte?" zvednu k nim pohled, a nedám na sobě nic znát.

,,Přesně tak. Necháme ho už jen chvilku povařit a pak přidáme snítky petroselina." přitakal mi na to George, a s bratrem si plácli.

,,No, bude konec hodiny, a já si budu zapisovat výsledky. Dojdu si pro zápisník a jsem hned zpět." usměju se a otočím se ke svému stolu.

Jelikož jsou dvojčata až v posledních lavicích, musím si pospíšit, abych stihla dojít pro notes, než budou mít lektvar hotový.

I s černým svazkem a samoplnícím brkem k nim dojdu, rozevřu notes a začnu si dělat zápis pod jejich jmény.

Když nepatrně nahnu notes, nechám jim do kotlíku spadnout jednu snítku petroselina. Za chvíli se projeví výsledek špatného množství ingrediencí.

,,Takže pánové, vypadá to, že jste dnešní zadání splnili." zvednu k nim spokojený úsměv. Ten mi velice rádi opětují, a sebevědomě si překříží ruce na hrudi.

,,Odlijte mi trochu do flakónku, ať se podívám, jestli je správně čirý a zbarvený. V těch kotlících se ta rubínově rudá špatně rozeznává." pousměju se, a Fred se chopil odlévání lektvaru.

Jakmile ale nalil trochu lektvaru do skleněné nádobky, ta trocha nabrala temně černou, kouřovou barvu, a dokonale zatuhla.

Oba na to překvapeně koukali, a Fred na to dlaní ze spod lahvičky poklepával dlaní, snad jako by se snažil přimět hmotu k pohybu. Ta ale jen s tichým pšouknutím z hrdla vypustila drobný, černý kouřový obláček.

Zápach ihned zaplnil celou místnost, a já na chvilku litovala, že jsem se rozhodla jim pokazit lektvar, abych jim tak dala zašifrovanou zprávu, o níž jsem doufala že ji pochopí.

Snažím se zápach od sebe odehnat za pomoci notesu, ale nejde říct, že by to nějak zvlášť pomohlo.

,,No, asi jsem vás přecenila. Chybu udělá každý. Jelikož je to dnes první hodina, necháme to být, ale příště už buďte obezřetnější. Každá špatně použitá přísada může napáchat velké škody." významně jsem se na ně podívala ustaraným pohledem, a oni zjevně pochopili, že nemluvím o lektvaru. Nebo ne pouze o něm.

Oba dva s mírně pokleslými koutky přikývli a sklopili pohled k dřevěné desce stolu.

Tímto skončila má vyučování toho dne, a ten zápach shnilých vajec vyprchal až za dobrých pět hodin věčného větrání.

Den na to jsem měla hodinu s pátým ročníkem, Nebelvír a Zmijozel.

Harry si sedl co nejdál to šlo, a Ron se k němu, jako jeho věrný společník, přidal. Jen Hermiona si sedla až do první lavice, a s lehkým úsměvem mi kývla neznatelně na pozdrav, když jsem vešla do třídy.

,,Dobré ráno, třído. Abychom si na sebe trochu zvykli a vy jste mě trochu lépe poznali, řekla jsem si, že byste mi mohli o sobě povědět, jaký lektvar zvládnete připravit i se zavázanýma očima? Jaký se vám doteď podařil nejlépe?" podívám se po třídě, a opřu se o katedru za sebou, když spojím ruce v klíně a rozhlížím se po místnosti, zda se někdo hlásí, že by chtěl začít.

Nakonec se přihlásí Hermiona, tak jsem vyvolala ji, a ta začala horlivě mluvit o drmolícím dryáku. Já jí vnímala tak napůl, protože jsem pohledem stále sklouzávala do zadních lavic, kde seděl Harry s hlavou skloněnou skoro tak, že jsem ho sotva zahlédla. Jako by se snažil co nejvíce dělat, že tu není.

Trochu mi poklesla nálada, ale zamaskovala jsem to, když Hermiona neustále povídala o tom, jak jednou omylem vzorek drmolícího dryáku vypili její rodiče, když si ho spletli s čajem.

To mě rozesmálo, a jí se podařilo mě trochu lépe naladit.

I tak jsem zbytek studentů vnímala pouze jedním uchem, a tím druhým to pouštěla ven. Neustále jsem přemýšlela nad tím, kdy se konečně vzpamatuje a začne se mnou normálně mluvit?

Ten večer, když jsem si pročítala poznámky z hodin za ten den, na okno kabinetu zaťukala sova. No, zaťukala... Spíš do něj narazila. Vyděšeně jsem běžela otevřít okno, abych se podívala, jestli je to nebohé zvíře v pořádku.

Ležela na parapetu s křídly roztaženými a drobným vzkazem přeloženým na půl v zobáčku.

Poznala jsem v sově Weasleyovic mazlíčka, co jim nosil poštu. S tichým smíchem jsem ho vzala do dlaní a postavila na stůl.

Převzala jsem si přeložený papír, pohladila ptáka po křídle a ten pak, tentokrát už otevřeným oknem, vyletěl.

Chvíli mi vrtalo hlavou, kdo z té rodiny zrzků mi píše, ale hned po pár řádcích krátkého vzkazu mi to došlo.

Milá profesorko,

ještě jednou bych se chtěl za sebe i svého bratra omluvit. Na naší první hodině lektvarů jsme se nechali trochu unést, neb jste nám byla až příliš sympatická. Odpusťte Vašemu šarmu a doufáme, že na dalších hodinách s Vámi už bude vše podle předepsaných norem.

S pozdravem

Fred Weasley

Ti kluci mě zase přesvědčili o tom, že mi vždy zavdají důvod k tomu se smát.